Je zajímavé, kolik lidí dotáhne natáhnout pouhé jméno. Björk je samozřejmě světová star první velikosti, skutečná celebrita, byť stojící mimo ty nejnačančanější reflektory. Zároveň je ale opravdová umělkyně a dělá relativně těžkou hudbu. Do popiny její hudba měla daleko vždycky, a poslední projekty už nepatří ani k posluchačsky bůhvíjak vstřícné alternativě.
Těžko říct, kolik z těch lidí, kteří na začátku koncertu zaplnili obrovskou plochu před hlavním pódiem, si tahle fakta uvědomovalo. Nějaké procento sice koncert zjevně nedokoukalo do konce, možná je odlákala nabídka jiných scén, možná prostě odradil poslech něčeho, co nečekali. Skutečností ale zůstává, že Björk přišla s konceptem, který vyžadoval z posluchačovy strany trochu „práce“. To není typický festivalový přístup. Ale u Björk nikdy nic typického nebylo.
Za doprovodu smyčců a elektroniky zazpívala Björk v dokonale padnoucích bílých šatech a masce, kterou po celou dobu nesundala, šestnáct písniček. Pokud jsme čekali, že půjde jen o živé provedení posledního alba Vulnicura, byl to omyl, protože skoro stejný počet skladeb zazněl z mnohem starší desky Homogenic. Výběr repertoáru byl vlastně docela „hitový“, dá-li se v této kategorii o Björk vůbec mluvit.
Propojení hlasu, elektroniky a smyčců bylo zvukově velmi zajímavé, tvořivé a hlavně v průběhu koncertu neustále proměnlivé. Někdy hrály pouze živé nástroje se svými přirozenými zvuky, jindy byly jejich zvuky dodatečně upravovány elektronikou dokonce do úrovně zkresleného celého orchestru, jindy zase jen jemně, málokdy divočeji dusala elektronika. A k tomu opravdu vynikající zpěvaččin projev, který má v sobě valéry neochmýřené školačky i rozčilené bojovnice.
Známkujte festival Colours of Ostrava |
Další dimenzi celé show dodávalo scénické podání, kterému vévodily filmové záběry především z oblasti „mikrokosmu“ - různý hmyz, housenky, sršni, stonožky, ale i mlži bojovali o život i si jen tak klidně popolézali svým prostředím. Celé to mělo, společně s dalšími „klipovými“ tématy, hodně surrealistického ducha a nezapřelo se, že k tomuto „-ismu“ měla hlavně v mládí Björk hodně blízko.
Vše se vlastně v první půli, před setměním - na výslovné přání Björk - odehrávalo za bílého dne. Což sice nijak zvlášť nevadilo, ale ani to nehrálo působivosti do ruky. Čert ví, co tím zpěvačka sledovala. Kvůli těm pár barevným rachejtlím to jistě nebylo. To je také jediné téma, na které lze vznést vážnější pochyby.
Už dlouho nebyl nějaký koncert na Colours of Ostrava tak diskutovaný v kuloárech jako tento. Leckdo čekal něco jiného, převládající pomalostí písní se nudil, jiný byl zase nadšen originálním přístupem a sjednoceným postojem k probírce vlastně poměrně rozdílného materiálu. Jisté je, že poté, co Björk s touhle muzikou přitáhla takové davy, už může na Colours of Ostrava hrát prakticky kdokoli. Což je samozřejmě myšleno v pozitivním smyslu.
Ve stínu tohoto zážitku zůstalo, upřímně řečeno, ostatní dění prvního dne. A to je škoda, protože tady hráli i další velmi zajímaví účinkující, ze zahraniční i domácí scény. Své jistoty potvrdili třeba Vladimír Mišík nebo Houpací koně, velmi zajímavě se představili mladí čeští Nod Nod.
Ze zahraničí měla výbornou nabídku Drive Stage, na které hráli třeba britští CoCo & The Butterfields divoký anglický folk s beatboxem a punkovým nápřahem. Finále na hlavních scénách patřilo elektronice, nejprve Roni Size se sestavou Reprazent, kteří předvedli oldschoolový drum’n’bass, a pak, na úplný závěr večera, kanadský producent Caribou se svými muzikanty, zvukově modernější elektronikou a propracovanou světelnou show.
V pátek jsou na programu Colours of Ostrava další velké hvězdy, mimo jiné Kasabian, St. Vincent, José González nebo The Cinematic Orchestra, české barvy budou hájit třeba Stromboli, Mucha, Clarinet Factory nebo Bratři Ebenové.
