Známkujte Colours of Ostrava Colours of Ostrava 2015: Björk |
Začínalo to u přihlouplé, chtělo by se říci typicky české podezřívavosti, „zda pod tou maskou, kterou po celou dobu koncertu nesundala, byla opravdu ona“. Pokud nejde o nepříliš povedený vtip, autoři takových výroků si museli při koncertu sedět na uších, pokud pochybovali, zda zpěvaččin hlas opravdu patří Björk.
To, že údiv nad tím, že Björk nesundala svoji masku po celou dobu koncertu, ani při závěrečné děkovačce, projevovali dokonce i někteří publicisté, od kterých by člověk čekal, že budou mít téma „maska a umělecké zakrývání identity v populární hudbě“ v malíku, je skutečně s podivem. Spíš to naznačuje pravdivost českého přísloví, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Ať už tím psem je samotná Björk nebo třeba festival, který ji dovezl.
Samozřejmě, že v oné diskusi byly i relevantní úvahy. Třeba ta, zda její vystoupení se smyčci a elektronikou, které představilo nejen materiál z posledního alba Vulnicura, ale do jeho „kabátu“ převlečené i starší skladby, nebylo na festival typu Colours příliš těžké a k posluchačstvu „nevstřícné“.
Tito kritici by si ale měli vzpomenout na podobně masové koncerty tohoto festivalu, na nichž se hrála vlastně ještě náročnější hudba. Už třeba proto, že ji „nekrylo“ tak všeobecně slavné jméno. Skladatel soudobé vážné hudby Michael Nyman, jazzový saxofonista Jan Garbarek nebo třeba experimentující Kronos Quartet. Vzpomínáte? Tenhle festival se s inteligencí svých návštěvníků počítat nebojí.
