Stejně jako den předtím, nejlepší hudbu bylo slyšet na vedlejších scénách. Například na Fresh Stage, kde si dala dostaveníčko jamajská rytmika (a vůbec jedna z nejslavnějších rytmik světa) Sly & Robbie s norským experimentátorem, trumpetistou Nilsem Petterem Molvaerem. Překvapivý projekt s naplánovanou životností pouze na tento rok vlastně kladl před osobním setkáním s jeho výsledkem jen samé hádanky.
Molvaera, který je ve svém standardním projektu mistrem až ambientních zvukových ploch, jež jsou vynalézavé, ale občas upadají do stereotypu, jako by Jamajčané polili živou vodou. Nebo naspeedovali. Ne že by se „nemlžilo“, ale podstatná část koncertu měla razanci na Molvaera vskutku nevídanou. A kdo by třeba čekal, že od něj někdy v životě uslyší - mimochodem Robbiem Shakespearem výborně zazpívanou - pinkfloydovku Another Brick In The Wall?
Skvělá hudba zněla i na Drive Stage, třeba v podání NO Blues. Kapela, kterou už čeští posluchači znají z několika koncertů (a na přijetí byla poučenost znát), neslavila na ničem ze své „arabicany“, tedy hudby, která je mixem amerických kořenů s východními prvky, jež zastupuje hra virtuoza na arabskou loutnu oud, Palestince Haythama Safii. Unikátní spojení právě v tomto stanu svou originalitou skvěle rezonovalo.
Nabídka hlavních hvězd byla v neděli už přece jen omezenější, i časově, oproti předchozím dním se končilo o dvě až tři hodiny dříve (a tedy i o týž počet kapel méně). Obdivuhodné bylo mexické kytarové duo Rodrigo y Gabriela. Nejen tím, jak se popasovalo se slunečním žárem, ale především instrumentálním mistrovstvím, které prostě nedalo ani vteřinku času na oddech (to byla zároveň ale tak trochu chyba), a zajmavou stavbou obou partů akustických kytar s důrazem na pevnost perkusivního spodku.
Známkujte Colours of Ostrava |
Americká kapela Other Lives byl stejně jako Rodrigo y Gabriela vlastně docela odvážný krok dramaturgie, už proto, že se nejedná o všobecně známá jména. Dá se říct, že vyšel, i když možná mohl „došlápnout“ razantněji. Other Lives v podstatě hrají art rock. Ale art rock naštěstí vzdálený pravidlům, nastaveným 70. lety. Obejdou se bez natahování písniček duchamornými sóly, nicméně jejich přístup k hudebnímu materiálu je sofistikovaný a rozhodně netuctový.
Nejznámějším jménem, což se potvrdilo i počtem lidí pod pódiem, byl britský zpěvák libanonského původu říkající si Mika. Inu, nic proti odlehčení na úplný závěr festivalu, ostatně tenhle model se úspěšně zajel už v minulých letech. Mikovi a jeho rozsáhlé produkci absolutně nelze upřít dokonalou řemeslnou profesionalitu.
Leckteré z Mikových mediálně provařených hitů zná skutečně každý. Na druhou stranu se posluchač, nastavený na standard Colours, přistihl nejednou při otákách typu: Není v tomhle případě toho středního proudu už trochu moc? A kolik rozdílů je mezi Mikou a třeba Karlem Gottem?
Tyto pochybnosti ale nemění nic na tom, že ze všech velkých českých letních festivalů měly Colours of Ostrava jednoznačně nejlepší program: nejširší stylově i geograficky, nejmodernější a zároveň ctící kořeny, nejaktuálnější co do velkých jmen. Občasné pochybnosti o tom, proč dramaturgie zařadila to či ono jméno lze hravě řešit odchodem na jinou scénu. A cestou si říkat, že nebýt „masovek“, nemohly by tu hrát tak kvalitní „menšinovky“.