RECENZE: Želary, takzvaně velký film, až příliš

Úctyhodný, takový je film Želary. „Respektábl“, jak kdysi řekl těžko popsatelným tónem Miloš Forman tuším o Anglickém pacientovi. A Želary k podobnému typu snímků patří. Nejen kvůli příbuzné látce, jedinečnému milostnému příběhu z válečné éry.

Záběr z filmu Želary | foto: archiv iDNES.cz

Nejen kvůli dlouhé časové smyčce, košatému pozadí a bohatému dobovému koloritu. Ale hlavně pro příslušnost k rodině filmů, jež zahajují festivaly a sbírají ceny - vše je v nich na svém místě: přesné, účinné, nedotknutelné. Jen dějiny kinematografie nemění.

Klíč k Želarům, jejich výhra i potíž se tají v cestě, kterou urazily od původní představy k výsledné podobě. Na počátku stálo podle tvůrců „komorní drama o dvou lidech v chaloupce v horách, co se mají rádi“. Do kin vchází slovy distributora „velký film“, výpravně pojatá sága obyvatel celé vsi vtažené do soukolí dějin.

Čili nejsilnější motiv, vztah městské slečinky a nepěstěného horala, jenž začne vynuceným manželstvím „naoko“ a promění se v mimořádný cit, sliboval čistý malý skvost v duchu Nevěsty pro Zandyho či Kachyňovy Krávy.

Želary

ČR, 2003, 150 minut.

Režie: Ondřej Trojan

Námět: Květa Legátová

Scénář: Petr Jarchovský

Hrají: Aňa Geislerová, György Cserhalmi, Jaroslava Adamová, Miroslav Donutil, Jaroslav Dušek, Iva Bittová, Ivan Trojan

Hodnocení: 65 %

Skvostem opravdu zůstal, díky Aně Geislerové, která si zvyká na chalupu bez elektřiny s poddajnou věcností, pod níž doutná příští výbuch, a hlavně kvůli Györgimu Cserhalmimu, nádherně úspornému herci s přitažlivostí moudrých vrásek a pevných paží posledního chlapa. Jejich sbližování jiskří, baví, podmaňuje, až se tají dech.

Jenže tenhle čistý drahokam, jenž by nejlépe zazářil na prostém řetízku, obalují další přívěsky, polodrahokamy i bižuterie.

Do zdobného náhrdelníku se tlačí koloběh malebné i drsné přírody, místní folklor, vůkolní figurky s útržky rázovitých osudů, zvyky a výjevy jako z kronik Baarových či Raisových, sousedské vášně, tragédie, msty a nakonec i akční partyzánské prvky.

Účinkuje to, protože tvůrci si nepletou idylu s idealizací, chytrý scenárista Petr Jarchovský umí i selanku překlenout stručností a vtipem - třeba výuku hrdinky v bylinkářku. A také vědomí krajní situace udržuje napětí vyplývající z válečného stínu i ve chvílích, kdy z plátna dýchá bezstarostný humor.

Ovšem ač silný, je to účinek vykoupený podprahovým vědomím, že to vše jsme už někde viděli. Prvky nyní tak módního „etnofilmu“ i krutou ironii smrti z rukou osvoboditelů, jakou Jakubiskovy snímky líčí s větší obrazností.

Režisér Ondřej Trojan vypráví přehledně, soustředěně, s důrazem na pečlivý retrostyl, obraz, hudbu a na herectví - způsobem, jakým se točilo před lety. Je zajímavé, že tenhle vděčný přístup sedí výtečné Ivě Bittové, jež je přitom známější jako zpěvačka, nebo skvělým dětským nehercům, kdežto Miroslav Donutil či Jaroslav Dušek jako by se do Želar přišli na kus řeči z jiného filmu.

„Odjinud“ je i závěrečný dovětek - film velký po všech stránkách toho chce sdělit příliš. Želary si zkrátka vybraly svůj svět. Lidé si jich budou vážit, nechají se dojmout, strhnout. Ale za překvapením půjdou asi jinam.

Za snímkem stojí soubor devíti povídek

Jméno Květa Legátová vtrhlo na českou knižní scénu v roce 2001, rok poté získal její soubor devíti povídek nazvaný Želary Státní cenu za literaturu.

Užaslí čtenáři objevovali, že autorka ukrytá pod pseudonymem, vlastním jménem Věra Hofmanová, se narodila už v roce 1919. Prakticky neznámá spisovatelka působila po studiu fyziky a matematiky na školách v Beskydech, psala již od mládí, dala však o sobě vědět až po své sedmdesátce.

Povídková kniha Želary byla na její přání uváděna jako prvotina a další její vydaná kniha, Jozova Hanule, jež na látku Želar navazuje, stála u zrodu filmu.

Novela Jozova Hanule se objevila na Barrandově ve scenáristické soutěži Nadace Miloše Havla. Petr Jarchovský na ni upozornil Ondřeje Trojana, tomu se zalíbila, zadal Jarchovskému práci na scénáři a časem, aby si doplnili informace o líčeném prostředí, jeli oba za autorkou do Brna.

„Paní Legátová pak kromě hezkého vyprávění vytáhla sedm dalších povídek, přečetli jsme je a byli jsme nadšeni. Odnesli jsme je do nakladatelství Paseka a tam je vydali pod názvem Želary,“ popsal Trojan, jak se vlastně filmaři zasloužili o literární objev roku.

Snímek, kde ústřední milostný příběh doplňují charakteristiky dalších rázovitých postav ze zapadlého kraje, volně čerpá z motivů obou knih Květy Legátové.

Herečka Zita Kabátová a režisér Ondřej Trojan na fotografii z natáčení filmu Želary. Fotografie z natáčení filmu Želary. Farář Donutil ve filmu Želary, který bude mít za rok premiéru. Fotografie z filmu Želary. Fotografie z filmu Želary. Fotografie z filmu Želary. Fotografie z filmu Želary. Fotografie z filmu Želary. Fotografie z filmu Želary. Fotografie z natáčení filmu Želary.