RECENZE: Hořící keř předvádí, jak točit vlastní dějiny bez plakátu

Když lidé dělají to, co umějí nejlíp, je to radost. Televize HBO má v žánru zvaném true story čili skutečný příběh silnou tradici; režisérka Agnieszka Hollandová spojuje zkušenost evropských totalit s přitažlivým vypravěčstvím po americku.

Ze série Hořící keř | foto: HBO

A scenárista Štěpán Hulík ví, že dějepis se lépe učí v napínavém obalu – třeba justičního dramatu jako v právě vysílaném Hořícím keři.

Agnieszka Hollandová

Tvůrci trilogie o sebeupálení Jana Palacha a lidech bránících jeho památku došli z podobných východisek takřka tak daleko jako dobové krimi Davida Ondříčka Ve stínu. Tedy k výsledku, jenž je po stránce filmařských řemesel úctyhodný a z hlediska historické pravdy i morálního apelu nezpochybnitelný. Přirozený étos a vnější patos mísí v rozumném poměru, jen Hořící keř se těsněji drží osvědčeného producentského modelu a pomůcek, které usnadňují zahraniční přijetí.

S domácí scénou jej naopak svazují drobné herecké nitky: Ivan Trojan tu téměř opakuje roli poctivého policisty z příběhu Ve stínu, Miroslav Krobot železničáře z Aloise Nebela, Ondřej Malý cynického fízla z Pout. A vesměs jsou skvělí, stejně jako Petr Stach v roli Palachova bratra či Vojta Kotek coby studentský vůdce.

Ovšem Hořící keř je především příběhem žen a právě v tom má sílu i slabost. Sílu prožitku bez výlevů zosobňují Taťjana Medvecká jako lékařka a představitelka Palachovy matky Jaroslava Pokorná; jejich setkání u studentova lůžka tvoří herecký Mount Everest celého filmu.

O to více je však znát, jak se mistrným kolegyním jen těžko vyrovnává Tatiana Pauhofová v klíčové roli advokátky Dagmar Burešové. Ne proto, že z ní text činí až pohádkovou dobrou vílu, ani proto, že herečce ještě není třicet, kdežto Burešová roku 1969 slavila čtyřicetiny; to je přípustná licence v rámci žánru. Ale hereččina gesta zejména ve vypjatých chvílích působí, jako by si za všech okolností hlídala spíše grácii, pohlednost a fotogenický zjev než projev.

Nejsilnější beze slov

Hořící keř

80 %

Tvůrci trilogie o sebeupálení Jana Palacha a lidech bránících jeho památku

Režie: Agnieszka Hollandová

Nicméně režisérka se nespoléhá jen na herce, vypráví tempem i náladou, které z černobílého rokenrolového retra skočí do barev tanků, praporů, ohně – a do sychravého dne s Palachovým činem, šokem, chaosem a němým, leč hmatatelným soucítěním. Studenti při odlévání posmrtné masky, tichý zástup před domem Palachovy matky se svíčkami; to jsou výjevy, které se dávkou emocí vryjí do paměti. Právě jimi první, nejpůsobivější část vrcholí, i když dramaturgie dělá tečku jinde.

V dalších dílech se některé prvky opakují, zprvu účinné odrazy ve skle se mění v manýru a pro Západ se přidávají názorné berličky, jak se zrádce zpíjí vodkou s Rusy. Zato teror vůči studentově matce zasáhne stejně jako scéna, kdy Trojan tlačí vůz přes hranice;  tíseň diváka opět sevře do kleští. S prvky detektivky a soudní bitvou pak film vděčně graduje, ale opět platí, že nejsilnější chvíle, v níž se lidé od paní Palachové odvracejí, útočí beze slov.

22. ledna 2013

Od výpravy přes hudbu po triky si Hořící keř drží profesní úroveň, jež se u nás vidí málokdy. A navíc podobně jako film Ve stínu předvádí, že i vlastní dějiny lze točit bez obav z kazatelských plakátů.