RECENZE: Z dámských Pelíšků se vyklubala slušná komedie se striptýzem pro Havla

Místy slušně baví a budí až nečekané vášně. Komedie z ložnic a kuchyní českého disentu Zemský ráj to na pohled totiž nabízí ženskou variantu Pelíšků, v níž muži stvoření podle skutečných předobrazů včetně Václava Havla nemají příliš lichotivou podobu.

Dotčeni se tedy mohou cítit páni tvorstva obecně, též politické legendy, a navíc každý, jehož soukromé mramorové pomníčky film bourá.

Havlovi zpívá Gott

Neboť kdo nepřijme nadsázku autorského pohledu Terezy Boučkové, která ve scénáři vychází z vlastního dospívání v dobách, kdy si její otec Pavel Kohout našel novou manželku, musí nabýt dojmu, že celý slavný disent hájil svobodu hlavně v milostných hrách; Sodoma, Gomora. Navíc premiéra se konala včera, tedy „drze“ k výročí 17. listopadu.

Zemský ráj to napohled

60 %

ČR, režie I. Pavlásková, hrají V. Cibulková, T. Voříšková, D. Marková, O. Vetchý, J. Dvořák, 114 min.

Jenže právě zdravě neuctivý úhel pohledu je tím nejlepším prvkem jinak prostřední, spíše televizně popisné komedie. Druhou oporu, která usmíří i uražené muže, tvoří představitelky matky a jejích dcer: Vilma Cibulková, Tereza Voříšková, Dana Marková. Od prvního záběru dlouhých nohou Voříškové nořících se ze stanu přes gag, kdy trio krásek vyloudí benzin zdarma, až po domácí striptýz této trojice pro Václava Havla se zkrátka předvádí potěcha očí; film se klidně mohl jmenovat Ženský ráj to na pohled. Navíc mu všechny tři kralují i herecky, zejména jedovatou ironií coby zbraní morální převahy. Nad muži, samozřejmě.

Za skrytými jmény praví aktéři

Scenáristka Tereza Boučková si to sice nepřeje, ale sotva tomu zabrání. Do snímku, inspirovaného jejím vlastním dospíváním v disidentské komunitě, si totiž diváci už předem promítají pravé aktéry, ač skryté za smyšlenými jmény.

Na jejich obranu nutno říci, že mají těžší úlohu, neboť se ocitají na hraně fraškovitých karikatur v čele s operetním Miroslavem Etzlerem. Lépe dopadli Jiří Dvořák, jenž k modelu kohoutovské velkohubosti dodal i tišší polohu, cholerická postava Jana Hartla a nevtíravý Jan Zadražil. Druhou půli opanuje - pod jiným jménem - Václav Havel, jejž Ondřej Vetchý hraje jako milého popletu, domáckého puntičkáře a dojemného svůdníka, jenž nevěry netají pod heslem „žití v pravdě“. Jeho námluvy u Gottovy nahrávky C’est la vie či objednávka striptýzu, jenž se pohybuje na hraně zamýšlené oddané něhy a bezděčné trapnosti, asi nezapadnou do vžitého mýtu.

Filmařsky se Zemský ráj moc nevytáhl. Leporelo povrchních výjevů se zbytečně doslovnými dobovými detaily skládá v duchu seriálu Vyprávěj, zabrousí i k moralitě - když sousedka vytýká hrdinům: „Co my, obyčejný lidi?“ Chartisté i policisté tvoří jen trpnou stafáž a masové scény působí řídce, jako kdyby došly peníze na komparz.

Silné „pelíškovské“ scény

Nicméně pořád je to lepší řemeslo než v předešlém díle režisérky Ireny Pavláskové Bestiář. A byť komedii z časů disentu vroubí více rozvernost než slibovaná mrazivost, vydělí se z ní pár silných okamžiků, za něž se sluší k padesátiprocentní známce trochu přihodit. Patří k nim noční auto couvající před děly tanků, typicky „pelíškovské“ scény od rodinného stolu, kde dcery dávají otcově nové manželce najevo řevnivost a jejich matka jemně kousavou blahosklonnost, a hlavně chvilka po památném hokejovém vítězství nad Rusy, kdy skvělá Cibulková u televize chraptivě zpívá státní hymnu.

Zkrátka: zázrak to není, ale ostuda taky ne. Jen škoda, že „havlovská“ romance odsune do pozadí ty, jimž měl film patřit: sestry dospívající se sérií dočasných tatínků v bytě a policistů za dveřmi. Jako by jejich vlastní lásky nebyly stejně důležité.