RECENZE: Vieweghův Román pro muže je lépe natočený než napsaný

Sedmý z filmů podle děl Michaela Viewegha patří k těm lepším - protože osekal knižní moralitu konkrétní doby i místa a vydal se daleko za ni do krajin smutku.

Po čtyřech letech se historie opakuje. Mladý filmař dostane zakázku „na Viewegha“, a místo aby se předloze kořil, pomůže jí a zároveň dá vědět o sobě. Po Jiřím Vejdělkovi s Účastníky zájezdu to nyní předvedl Tomáš Bařina s Románem pro muže.

Román pro muže

70 %

ČR, 100 min.

režie Tomáš Bařina

hrají Miroslav Donutil, Miroslav Vladyka, Vanda Hybnerová, Táňa Pauhofová, Jan Budař, Filip Čapka

Kinobox: 50 %

IMDb: 5.0

„Na Viewegha“ se v Česku obecně chodí, ale v poslední době už diváci rozlišují i podle umu režisérů. Účastníky zájezdu zvedli k rekordům, Nestydu uchovali v slušném středu, Případ nevěrné Kláry poslali ke dnu. Kde skončí nejnovější přírůstek, Román pro muže?

Nekonečné podoby samoty

Za své filmařské kvality by měl jít určitě nad Nestydu, i když publikum se může cítit zaskočeno žánrem. Nejde o ryzí komedii, a byť se člověk baví, zalévají ho i vlny smutku. Ne proto, že se v knize líčí cesta ke smrti, ale protože film postihuje nekonečné podoby samoty. Není pro muže ani pro ženy; mluví k dospělým.

Vypráví o třech osiřelých sourozencích, z nichž ten nejstarší mladšího bratra a sestru vychoval a mentorsky se k nim chová i v dospělosti. K rodinným rituálům patří společné lyžování, poprvé však jedou na hory s vědomím, že mladší bratr umírá. Ať si to tedy naposled pořádně užije, plánuje velitel a investor v jedné osobě, ale jeho sourozenci se nebaví. Jen striptérka najatá pro rozptýlení umírajícího si luxus dychtivě vychutnává.

Co vede

S politickými motivy či s přehnaným předváděním zbohatlických rekvizit film vždy spadne o dvě patra, s těmi lidskými se opět nadechne.

Základ zápletky zůstal, film z ní však rozumně vymýtil tři věci: některé nadměrné vulgarismy, většinu odkazů k české politice a Vieweghovo zosobnění v postavě spisovatele. Bohužel už z knihy nevymizela všudypřítomná poučka à la „všechno si za peníze nekoupíš“ a přímočará šablona o korupci. Nejstarší z bratrů v podání Miroslava Donutila je totiž soudce tak samolibý, úplatný, bezostyšný a bezectný, že hraničí s karikaturou; navíc mu autor předepsal úzké politické vazby, takže do telefonu volá „Nazdar, pane ministře“ a v mobilu mu sestra najde čísla celé vlády.

Jako by to nebylo jedno - vždyť se hraje o rozklíženém vztahu uvnitř rodiny, přesněji o nedospělých dospělých, kteří s bratrem nesouhlasí, pohrdají jím, stydí se za něj, ale stále mu nedokážou vypovědět poslušnost. Možná až smrt dodá odvahu ke vzpouře.

Právě pozdní osvobození představuje nejsilnější motiv příběhu, a ač se zdá kamerou nepostižitelný, Bařina to zkusil a zachytil jej. Má totiž smysl pro nevtíravý významový detail, jímž vyvažuje velké „fláky“ textu, i pro pocitovou hodnotu prostoru, jenž z více či méně televizní historky činí film.

Antihrdina Donutil

Právě obrazovka patří k doménám Donutila, jenž měl roli dávno slíbenou. Nepochybně se stane diváckým magnetem: ač jeho postavu zlevňuje až přehnané padoušství, zjevně mu sedí nepříjemný nabob s ješitnou srdečností, siláckým chlapáctvím a drzou přezíravostí - rozlévá kolem sebe stydno a trapnost ještě zálibně rozpatlává. Antihrdinovi by však prospělo více nejednoznačnosti: odraz toho, co pro sourozence udělal, než se znechutil nejen jim, má větší váhu než jeho povrchní kariéristický cynismus. A herec by si měl odpustit pláč ve velkém detailu.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Miroslav Vladyka má nejtěžší úlohu. Od skvostné drobné etudy s dveřmi krátce po lékařském ortelu, tedy poté, co se mu zhroutil celý život, ze kterého nikdy nic neměl, balancuje na hraně. Ale není to ubožák, na rozdíl od své karikované rodiny má svou, byť velmi tichou důstojnost. Právě přes Vladykovu postavu odsouzence a jeho zjitřené vnímání i vidění buduje Bařina vyšší filmařinu.

Vanda Hybnerová coby jejich sestra se dostane do obrátek ve chvíli ženského ponížení, Táňě Pauhofové sluší poloha dětinské pornovíly a vyloženě pro radost tu rozvíjejí Jan Budař a Filip Čapka vedlejší dějovou linku, černou grotesku skoro coenovských amatérů zločinu s výkřiky typu: „My jsme mstitelé, ty vole!“

S politickými motivy či s přehnaným předváděním zbohatlických rekvizit film vždy spadne o dvě patra a s těmi lidskými se opět nadechne. Dokonce ani striptýz ve vířivce nemá v Bařinově pojetí pachuť přízemní sprostoty: umí najít vtip, vkus a poezii. Zmlklá bílá čistota baletu na lyžích, zastavený čas v kabině lanovky mezi štíty hor, teskná osamělost člověka i mezi nejbližšími, to jsou body, které režisér sbírá bez nátlaku, jakoby mimochodem. A s napětím i vláčky si hraje jako ve svém nedávném malém skvostu Daleko do Nashvillu.

Filmy podle Viewegha

Hodnotí Mirka Spáčilová, MF DNES

Báječná léta pod psa (1997)
Rodinnou retrokomedii z dob totality, čistou díky dětskému pohledu vypravěče, natočil Petr Nikolaev.
Hodnocení: 70 %

Výchova dívek v Čechách (1997)
Umělejší příběh domácího učitele milionářské dcerky režíroval Petr Koliha s Annou Geislerovou v hlavní roli.
Hodnocení: 60 %

Román pro ženy (2005)
Hra na červenou knihovnu přinesla v režii Filipa Renče žánrovou romantickou komedii a sólo Simony Stašové.
Hodnocení: 60 %

Účastníci zájezdu (2006)
Režijní debut Jiřího Vejdělka povýšil čecháčkovskou satiru na obecnější a něžnější výpověď o mezích lásky.
Hodnocení: 70 %

Nestyda (2008)
Režisér Jan Hřebejk a Jiří Macháček v titulní roli sestavili portrét muže pošetile hledajícího svobodu.
Hodnocení: 60 %

Případ nevěrné Kláry (2009)
Nejslabší vieweghovský film vznikl v italsko-české koprodukci, místo milostného thrilleru nabídl křeč a nudu.
Hodnocení: 30 %

Zkrátka Román pro muže je lépe natočený než napsaný. Což by mělo podobně jako Vejdělkovi přinést i Bařinovi šanci, aby si konečně mohl natočit vlastní látku.