RECENZE: Firma Svěrák dodala pohádku Tři bratři spolehlivě na klíč

Po dlouhé době vznikl v Česku film, který se nebojí přiznat, že myslí hlavně na nejmenší diváky. Jmenuje se Tři bratři, režisér Jan Svěrák jej natočil na motivy dětských minioper Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře, titulní role mají Vojtěch Dyk, Tomáš Klus a Zdeněk Piškula a do kin jde ve čtvrtek.

Čistota až průzračná, hravost až klukovská, řemeslo až puritánsky vypiplané. To jsou tři pomyslné dobré sudičky, které stály nad kolébkou filmu zrozeného jinou trojicí: tvoří ji scenárista Zdeněk Svěrák, skladatel Jaroslav Uhlíř, režisér Jan Svěrák. A do třetice má pohádka Tři bratři šťastnou trojku i v obsazení titulních rolí, které ztvárňují Vojtěch Dyk, Tomáš Klus a Zdeněk Piškula.

Samozřejmě se dají čekat obvyklé pochybnosti nad rodinnou firmou, která ironizované heslo „hezké české“ nosí hrdě ve štítu své živnosti. Ale minou se cílem. Jednak jde tentokrát o pohádku, k jejímž pravidlům i ke zdejší tradici zkrátka laskavost patří, jednak tvůrci ani neplánovali drásavé drama, které by se jim ve výsledku vymklo. Slíbili rozezpívanou pohádku, dodali rozezpívanou pohádku; právě a pouze na půdě daného žánru se tedy dá konečný tvar posuzovat. A vytýkat Zdeňku Svěrákovi jeho zásadně pozitivní myšlení je stejně pošetilé jako zlobit se na vodu, že neteče do kopce. Má to prostě v povaze, což je založení pro pohádku zcela ideální. Ostatně Jan Svěrák rád vypráví, jak při míchání zvukové stopy v Kodani poznamenal cosi o tragických koncích příběhů slavného dánského pohádkáře a tamní zvukaři se zděsili - Probůh, vy čtete Andersena dětem? To my nejdřív až tak od čtrnácti let!

U Svěráka otce hrdinům krvavý zmar nehrozí, tady jsou ještě starosvětské jistoty vítězného dobra a potrestaného zla na svém místě - ovšem náležitě stylizované v moderní nadsázce, zjevně dodané Svěrákem synem.

Což dokládá názorně už v úvodu osoba vypravěče neboli Zdeněk Svěrák v historickém kostýmu, malující zálibně iniciály do zdobné pohádkové knížky. Jako by přišel z jiných časů - jenže zároveň svou roli glosuje, vystupuje z ní: „Tady bych to vyprávění radši převzal.“ A hlavně díky kouzelnému nápadu s animovanými siluetami malých diváků jako by s dětmi rozprávěl. Vyvolává je, oslovuje, ptá se jich, nechává je hlasovat, zkrátka vede s nimi dialog jako ve své televizní Hodině zpěvu.

Ukřižování Kluse

VIDEOCHAT: Režisér Jan Svěrák představí čtenářům svou pohádku Tři bratři

Otázky pokládejte zde

Vlastní příběh založený na třech klasických báchorkách, jež propojuje připsané putování tří bratrů, také spadá do národní tradice selské letní idyly, odlehčované „dospěláckými“ bonmoty. Například žádostí roztržitého krále, ať mu připomenou, že by měl zkrátit robotu, jinak prý už se začne podobat vykořisťování.

S nástupem první pohádky, Šípkové Růženky, se kamera nad zámeckým prostorem rozmáchle nadechuje a s kletbou přijdou na řadu působivé, místy vskutku strašidelné triky. Když ustrne plápolání ohně a trny růží rychle pohlcují celou říši, může divák přijmout iluzi západní školy fantasy na způsob Harryho Pottera; efekty jsou opravdu na úrovni.

Škoda jen, že už dávno vím, jak to bude dál, lituje dospělý doprovod dětské výpravy. Ale přesně ve chvíli, kdy se začne netrpělivě vrtět, vypravěč poznamená - Už je to trochu zdlouhavé, že? - a popožene pamětnický děj do nově poupravené záchranné akce.

Tři bratři mají tři P: přirození, pohlední a populární mladíci na koních nastolí téměř westernovou romantiku zrozenou pro široké plátno. Po setkání s Jiřím Lábusem ve vděčné roličce skřehotavé ježibaby z mokřin se cesty bratrů rozdělí přesně v souladu s jejich charaktery i se žánrovým odlišením jednotlivých „filmů ve filmu“.

Klus coby zachránce spící Růženky je prototypem vysněného rytíře na bílém koni (téměř) bez bázně a hany. V jedné z temných scén uprostřed trnité hradby je až hororově skoro ukřižován, v lyrickém duetu „To je mi pěkné probuzení“ pak melodikou poněkud připomene finále z Lotranda a Zubejdy „Jim se stalo něco překrásného“. Mírné ponaučení o polepšeném nepořádníkovi se dá vydržet.

Mysliveček na jelenu

Prostřední příběh, Červená karkulka, v níž Piškula oblékne zelený úbor švarného myslivečka, se hravostí blíží dětské besídce včetně mluvících zvířat. Naštěstí takřka vždy, kdy roztomilost začne příliš cukrovatět, shodí ji vtip jako zpívající divočáci. Načež s vlkem rýmujícím „Děkuju mockrát, salámy moc rád“ se dostaví ukázkový příklad celkového vyladění. Šelma je totiž hrozivě obludná a domácky směšná zároveň až po špičku uslintaného čenichu zvíci mravenečníka. A když se Piškula řítí lesem na jelenu, přidává rozverná podívaná prvky bláznivé grotesky, nečekanou pointu nevyjímaje. Mimochodem Lucie Maria Štouračová, odzbrojující představitelka malé Karkulky, by mohla od hodiny založit dětskou pobočku Divadla Járy Cimrmana.

Tři bratři

70 %

Česko / Dánsko, 2014, 90 min

režie: Jan Svěrák

hrají: Vojtěch Dyk, Tomáš Klus, Zdeněk Piškula, Miroslav Táborský, Bolek Polívka, Zdeněk Svěrák, Oldřich Kaiser, Ivana Chýlková, Jiří Lábus, Zuzana Norisová, Sabina Rojková, David Matásek, Miroslav Vladyka, Jitka Čvančarová, Miroslav Hanuš, Jitka Smutná, Václav Helšus, Jaroslav Uhlíř a další

Streamovací služby: Max (CZ zvuk), Netflix (CZ zvuk)

Kinobox: 55 %

IMDb: 5.7

S poslední pohádkou se naplno projeví šikovné dramaturgické rozvržení „pásma“, protože po hrdinné rytírně s Klusem a bláznivé jízdě s Piškulou přichází vrchol se sebeironickým Dykem. Přesně jeho dar komiky totiž jinak mrazivá nálada Dvanácti měsíčků potřebuje - a když je řeč o mrazu, nelze si nepovšimnout jistého otisku ruského Mrazíka. Neboť Dyk coby klackovitý frajírek, který věčně dostává na frak, ať obluzuje sličné pradlenky, nebo sebou mlátí o nízký trám v Maruščině chaloupce, má v sobě něco z namyšleného přetrhdíla Ivánka; za Marušku si lze dosadit (méně unylou) Nastěnku, za Holenu (méně odpudivou) Marfušu, o maceše nemluvě. Naopak místo potrhlého dědouška se v čistě snímané zimní krajině usídlí dvanáctero pořádných chlapisek, typově i trikově dobře vybavených.  A znovu se střídá něžná jímavost - třeba v Maruščině písni, že „i zvíře duši má“ - s civilnější nadsázkou mířící k odrostlejšímu publiku, jako když Boleslav Polívka v čele dvanáctky u vatry reaguje na další vyrušení: „Zas už sem někdo leze, asi se to rozkřiklo.“

Zkrátka Tři bratři splnili přesně zadání. Dospělý divák by mohl žádat o chlup víc nadsázky a průraznějších variací na staré známé motivy, což ovšem nechybí hlavní cílové skupině dětí, které svět pohádek teprve objevují. Strach z „minioper“, ze kterých film vychází, se nenaplnil, zpívané pasáže znějí bezprostředně, ač samostatné hity jako Šíleně smutná princezna asi nezrodí.

A byť Tři bratři nejsou tak originální jako Kuky se vrací, pořád vyzařují tolik radosti, že přežijí půlku obdobné produkce. Firma Svěrák totiž dodává spolehlivé hry všeho druhu na klíč, protože umí rozlišovat mezi dětským a dětinským.