Předem se mluvilo o slovenské variaci Pelíšků, nakonec ze snímku dýchne spíše Obecná škola, byť posunutá z poválečné doby do 60. let. Ale krajina dětství zabírá vždycky spolehlivě, zvláště když ji kreslí režisér Juraj Nvota, specialista na poetickou něhu. A když ve vánici z kopce nad štědrovečerním městečkem hledí osamělý kluk přes řeku, která ho dělí od rodičů. Emigrovali totiž do Vídně, syna jim úřady nechtějí vydat a Milan Lasica s Libuší Šafránkovou coby prarodiče, kteří ho láskyplně vychovávají, přecházejí raději do maďarštiny, kdykoli nechtějí, aby vnuk jejich hovoru rozuměl.
Čas prvních školních lásek, bitek a výprav do tajemného světa dospělých, uzavřeného mezi ostnaté dráty a občasnou dávku ze samopalů, má líbezně tesknou náladu.
Fotogalerie |
Přesně zachycuje zázemí s dědečkovou hospodou, kde právě objevují kofolu – „Něco takovýho pijou Američani!“. Či babiččiny triky, jak obelstít kovanou soudružku hrozící, že hocha, o nějž se zajímá Mezinárodní červený kříž, umístí do dětského domova – „Ty záškodníku, za co bojoval tvůj děda partyzán?“.
Bohužel dvě věci zážitek ruší: jednak uměle znějící český dabing, jednak až polopaticky názorná doslovnost. Přitom doteky dětí se stinnými stránkami života, počínaje šikanou zaostalého spolužáka a konče smrtící nemocí jiného, mají dost výmluvnosti i bez vysvětlivek. Indiánské války s mučením zajatců přestávají být hrou, při noční střelbě na takzvané „narušitele hranic“ zamrazí a nabitá pistole v rukou malých kamarádů navodí trvalý podprahový strach.
Navíc i herecky se film vyjadřuje velmi přesně, včetně Richarda Labudy v hlavní dětské roli. Výtečně staví Ondřej Vetchý nejednoznačnou postavu velitele pohraničníků a na celém světě snad jenom Lasica umí pronést „Ty lidská tváři“ s tak noblesním pohrdáním.
Jak jsme hráli čáruČesko / Slovensko, 2014, 102 min režie: Juraj Nvota hrají: Richard Labuda, Libuše Šafránková, Milan Lasica, Ondřej Vetchý, Alexander Bárta, Miro Noga, Robert Roth, Slávka Halčáková, Ondřej Malý, Milan Ondrík, Marián Labuda ml. Hodnocení: 60 % |
Do trochu vleklého leporela drobných příhod během různých ročních období vnese silný zlom chlapcovo zjištění, že mu rodiče pořídili bratříčka, a jeho žárlivost umocňuje obava, aby teď na něj nezapomněli úplně. Připravuje se tak vypjaté finále, ve kterém se mísí dětská vzpoura s ruskými tanky.
Pravda, také invazi ze srpna 1968 film pojednává opět hodně doslovně, zatímco motiv souznění s liškou činí z hrdiny bezmála pohádkového Budulínka; v závěru pak dá doposud ukázněný příběh naplno průchod slzám. Ale není tu za ně stydno.
I když rodinná kronika Jak jsme hráli čáru nezpůsobí divákovi přímo závrať, svým nenápadným způsobem vláčného retra ho uvede do příjemného rozpoložení. Člověk tu najde všechno, co očekával, naštěstí však bez nevkusných obětí na oltář módní vlny nostalgie.
