RECENZE: Nebela si zamilujete. I když je černobílý a neumí se smát

Jméno Tomáš Luňák bychom si měli zapamatovat, napsal jeden z nejrenomovanějších filmových listů světa, deník Hollywood Reporter poté, co zlínský rodák představil na festivalu v Torontu svůj celovečerní hraný debut Alois Nebel. Nelze než souhlasit. A být na něj hrdí.

Češi se o kvalitách Luňákova experimentu s filmovými technikami a diváckou duší budou moci přesvědčit až koncem září, kdy má tuzemskou premiéru. To však neznamená, že bychom o nich nemohli psát už teď. Ostatně blíží se podzim a film, v němž je tak mlhavo a lezavo, že se i ten nejotužilejší divák začne zimomřivě tetelit, k němu dokonale ladí.

Odstíny černé a bílé

Alois Nebel téměř jistě nebude divácký hit. Už kvůli tíživému tématu historických křivd. I kvůli ději, jehož linku musíme v jen zdánlivě přehledném a prostém tvaru aktivně sledovat a hledat. A konečně i proto, že je "napůl" animovaný, a přitom není ani barevný, ani trojrozměrný, a už vůbec ne veselý (což jsou atributy, které se u jiných, než hraných žánrů automaticky vyžadují).

Co je rotoskopie

Technologie kombinující hraný a kreslený film. Scény natočené v reálu s herci se po jednotlivých filmových okénkách překreslují a animují.

Přesto si troufám tvrdit, že na Nebela bude aspoň nějaký čas vyprodáno. Nikoli kvůli rotoskopii, unikátní technologii, která sice není nová, ale z českých tvůrců si na ni dosud nikdo netroufl, ale prostě proto, že je dobrý.

Přeloženo do "diváckého slovníku" je tak akorát dramatický, a přitom výtvarně nesmírně originální, podmanivý a emocionálně působivý.

Ostatně ani s tou jeho černobílostí to není až tak doslovné: nádražák, který vzešel z fantazie spisovatele Jaroslava Rudiše a výtvarníka Jaromíra Švejdíka, pracuje sice na stanici s příznačným názvem Bílý Potok, nicméně ve skutečnosti žije v mnohem plastičtějším světě zahrnujícím celou škálu tónů a podtónů: míněno čistě výtvarně, i v přeneseném slova smyslu.

Déšť a zase déšť: bez něj by byl účinek Nebela poloviční.

Na někoho může působit příběh výpravčího, jenž funguje v milosrdně nevzrušivé symbióze s jízdními řády, snad až příliš monotónně. Nemluvný Alois buď odbavuje vlaky, nebo nemůže spát ze vzpomínek na traumata z konce války – pročež jde opět radši odbavovat vlaky, neb to jediné ho uklidňuje. Když mu politický režim – minulý i ten sametově nastoupivší – vlaky vezme, zadělá mu na další osobní traumata. S tím rozdílem, že na ta už tabulky a čísla nezabírají.

Plnokrevný film, ne "animák"

Zvyknout si na pomalý rytmus Luňákova vyprávění vyžaduje čas a vůli. K Aloisi Nebelovi rozhodně nelze přistupovat tak, že si prostě sednete a začnete se dívat,  vyžaduje spolupráci.

Dusivě tíživá, někdy až surreálná atmosféra má nicméně takovou sílu, že nás nakonec pohltí, a aniž bychom věděli od kdy a jak, najednou se místo na technické finesy soustředíme čistě a jen na příběh.

Nebelovi souputníci: (zleva) Květa, Němý a starý Wachek aneb Marie Ludvíková, Karel Roden a Alois Švehlík

Začne nás zajímat, kdo je záhadný mlčící muž, který se do Nebelova života opakovaně vkrade (Němý Karla Rodena), jak si Nebel poradí s tísnivým prostředím psychiatrické léčebny či jestli mu může vyjít pokus o vztah s toaletářkou Květou (Marie Ludvíková). V neposlední řadě si naplno prožijeme i dramatické finále z bouřících hor, jež si co do napětí nezadá s vrcholem jakéhokoli klasického thrilleru. 

Z původního experimentu se zkrátka stane "plnokrevný" celovečerní film, jenž hltáme: lepší zprávu tvůrci nemohli dostat.

Roden a Voříšková k nepoznání

Nutno říct, že velkou měrou za to Nebel vděčí výtvarníkům, kteří jen ze stínů a polostínů vymodelovali svět, jenž je stylizovaný, a přitom až nepříjemně autentický –  jako kdybychom z něj právě vystoupili.

Alois Nebel

80 %

ČR, 2011, 80 minut.

Režie: Tomáš Luňák

Hraje: Miroslav Krobot, Marie Ludvíková, Karel Roden, Leoš Noha, Alois Švehlík, Tereza Voříšková

Streamovací služby: Max (CZ zvuk)

Kinobox: 64 %

IMDb: 6.6

Přitom jde o dávnou minulost, dobu startek bez filtru a rudých knížek, kterou jsme z hlavy vytěsnili krátce potom, co jsme dozvonili klíči. Respektive mysleli jsme, že jsme ji vytěsnili; detaily, jimiž nás tvůrci v zadních plánech "naťukávají", naznačují, že ne.

Sugestivní prožitek navíc podporují další složky včetně hudby nebo zvuku. Ten  zaznamená každý pohyb, každou změnu nálady, drobnosti, jako je sotva znatelné zachvění kolejnic na přejezdu.

Některé obličeje sice nekopírují své herecké předlohy tak věrně, jak by měly (nejméně rozpoznatelné jsou rysy Karla Rodena a Terezy Voříškové) a jistou plochost ve výrazu lze sledovat i u komparzu a několika epizodních postav.

Pražské Hlavní nádraží: tady Alois potká Květu.

Na to vše nicméně dává zapomenout dokonalý "avatar" Miroslava Krobota alias Nebela. Jeho tvář dokáže být zároveň provokativně strohá, i bolestně živá a bohatá na vnitřní dění. Jako kdybyste se dívali smutku přímo do očí: rezignace, beznaděj, otupělost, to vše se mísí v působivém herectví Miroslava Krobota. Je střídavě dětsky bezbranný i chaplinovsky zasmušilý a my mu fandíme, i když víme, že moc šancí nemá. 

Američan o Nebelovi

Síla filmu netkví v příběhu, ale v jeho atmosféře a obrazotvornosti. Zapamatujeme si muže, kterého v noci lesem ženou psi, déšť, jenž zaplaví údolí, řeku vylévající se z břehů, strom, který se v bouři zlomí a zkříží cestu vlaku a nakonec i události, jež otřesou Nebelovým životem.

Kirk Honeycutt, Hollywood Reporter

Suma sumárum tak má Alois Nebel  v podstatě jen jeden velký nedostatek: až přehnaně lpí na zakotvenosti v českých reáliích. Fakt, že historicky závažná témata nepodává doslovně, nýbrž náznakem či zkratkou, docení domácí, ale nikoli už zahraniční publikum. 

Kdo neví nic o odsunech, komunistech, ani přelomovém roku 1989, bude jen těžko chápat, co se vlastně kolem toho podivína v nádražácké čapce odehrává. Naštěstí je to jen jedna z mnoha vrstev, kterou Alois Nebel nabízí k prozkoumání. Ano, jméno Tomáš Luňák bychom si vskutku měli zapamatovat.