RECENZE: Jediná změna v Poldovi? Lehký asociál plácající dámy po zadku

Na rozdíl od Mordparty, která mu na Primě předcházela, nevychází Polda z originálního nápadu. Německý Poslední polda před šesti lety a pak francouzský Falco – příběh poldy mají týž model: policista procitá po letech z kómatu.

Dcerka dávno dospěla, manželka žije s patologem, svět je bohatší o mobily, internet, navigaci, pravidla, předpisy, úředníky a mladý parťák hledí na kovboje z jiných časů přezíravě.

Bohužel divák může srovnávat, obdobný tandem v Raplovi jiskří daleko sarkastičtěji, a byť David Matásek v titulní roli zosobňuje profesní jistotu, přerod z biblicky zarostlé trosky v jurodivého chlapíka po něm chce scénář příliš rychle.

Vtip generačního pnutí příliš nefunguje, zato nostalgie ano. Dluh v baru ještě z dob, kdy pivo stálo devět korun, symbolizuje vlídné přitakání podstatě žití: ač obklopen moderními vymoženostmi, hrdina nepotřebuje víc než postel, cigarety, pár kazet. Ovšem jen šok ze změn dlouho nevydrží, musí nastoupit detektivka – a ta je slabá; postává, posedává, postrádá akci i rafinovanost. Přibalí psycholožku, postavu na ozdobu a na zabití stejně jako protivné hudební podkresy i vyčpělá manýra rychlých letů metropolí.

Polda

50 %

Česko, 2016, (8x55 min)

Režie: Jaroslav Fuit

Hrají: David Matásek, Igor Orozovič, Ondřej Pavelka, Lenka Vlasáková, Jiří Vyorálek, Jana Kolesárová, Mário Kubec

Filmařina při zdi, kauzy nezajímavé – v prvém díle se lotři sami plačtivě udají, druhý se týká národu lhostejných bankéřů – činí z Poldy vlastně unikát. Na rozdíl od jiných krimi těší více tím, co se případů netýká, neboť lehký asociál plácající dámy po zadku je příjemná změna. ̈