RECENZE: Padesát odstínů černé nudí víc než šedý vzor. Což je div

Trvá jenom 88 minut, přesto se do konce nedá vydržet. Komedie Padesát odstínů černé, která si utahuje z erotického hitu Padesát odstínů šedi, vstoupila do našich kin.

Píšící herec Marlon Wayans zparodoval kdeco, od hororů po taneční filmy. Na skandální romanci panenské studentky a zvrhlého milionáře nestačil. Ani nemohl.
Film Padesát odstínů šedi je totiž sám sobě bezděčnou parodií, tudíž se záměrné parodii vzpírá. A parodie na druhou nutně baví méně než její slzavý, nechtěně veselý vzor.

A otrava vyžene z kina spíše než dětinské vulgarity, olbřímí penisy či těžkotonážní komika hrdinčiny sexuchtivé kamarádky, třesoucí se na „vysportovaný habány“. Příběh se drží předlohy dost věrně, včetně situací a dialogů, které jen postrkuje z původní umělohmotné hry na rafinovanost k hrubozrnné besídce hluboko po silvestrovské půlnoci.

Místo pana Greye čili „šedého“ magnáta nastupuje pan Black neboli „černý“ nabob, jenž zbohatl díky krádežím a drogovým obchodům, takže teď může šikanovat i „bílý holky“ ve své firmě a slýchat od matky, že se nemusí zahazovat s černoškou: „Ty máš na víc, na bělošku!“

Právě provokativní rasové narážky přinášejí jediný zajímavý prvek, zejména v kontrastu s aférou „příliš bílých“ nominací na Oscary, kam protestující černí herci odmítají přijít. V Padesáti odstínech černé si totiž Afroameričané sami ze sebe utahují naplno, včetně jinak nepřípustného označení alias „slova na n“, za něž by jiným a jinde hrozil pranýř.

Že by trilogie?

Ale jinak se humor milostné parodie drží v limitech otloukání zamilované slečny o cokoli, lascivního olizování čehokoli od chleba po tužky a průpovídek „Mír s tebou, děvko“, „Vypadáš jako sněžný muž“ nebo „Úchyl nejsem já, ale Bill Cosby“.

Padesát odstínů černé

25 %

USA, 2016, 88 min

režie: Michael Tiddes

hrají: Jane Seymourová, Marlon Wayans, Mike Epps, Kali Hawková, Fred Willard, Affion Crockett, Tina Grimmová

Kinobox: 35 %

IMDb: 3.5

Wayans tvrdí, že si pouštěl Padesát odstínů šedi a scénu po scéně prý hned viděl jejich možné „legrační variace“. Jenže viděl je tak přímočaře, že zdaleka nedosáhnou intenzity neplánovaného smíchu nad melodramatickou předlohou.

Na obranu Padesáti odstínů černé je však třeba říci, že tvůrci docílili nemožného: natočit film ještě nudnější a ještě zbytečnější než Padesát odstínů šedi je opravdu umění. Navíc by černá verze na rozdíl od šedého vzoru mohla skončit u jediného dílu – pokud jí parazitování na obchodní značce nevydělá také rovnou na celou trilogii.