RECENZE: Špatně napsané, ale důležité pokračování Padesáti odstínů

Od vydání posledního dílu trilogie Padesáti odstínů neutekly ani tři roky, a už je tu pokračování. Po "šedi", "temnotě" a "svobodě" přivádí pseudonymní E. L. Jamesová (1963) na obálku knihy osobně pana Greye.

Z filmu Padesát odstínů šedi | foto: CinemArt

Jeho příjmení v titulu ukazuje na nový úhel pohledu: místo Anastasie teď vypráví Christian. Mění se však něco víc? Příběh, postavy, autorčin styl, jazyk? Ne. Proč tedy knihu číst?

Erotika? Skandál?

Grey (obálka)

Důvodů je několik. Ne každý nutně Padesát odstínů dočetl. S ohledem na vypravěčku sedla trilogie možná víc ženám. Grey pasuje spíš mužské čtenářské obci. A dál? Navzdory omezenému slovníku a nulové imaginaci hraje autorka na velmi aktuální strunu.

Co jiného vidíme v dnešním světě, od globálních konfliktů po všednodenní rodinné, pracovní, školské spory než mocenský zápas? Co jiného je podříznutí uniformovaných nešťastníků v syrské nebo irácké poušti? Co jiného je fenomén zvaný „mama-hotel“? Hra ovládajícího s ovládaným. Jamesová to všechno akorát převádí na nejmenšího společného jmenovatele, na sexuální vztahy.

14. listopadu 2014

Reklama na Padesát odstínů skloňovala nadšeně „erotiku“ a „skandál“. Jenže v knize nejde ani o první, ani o druhé. Autorčina totální popisnost, nutkání vybarvit do posledního detailu každou scénku, každou větu na úkor čtenářovy projekce vede v Greyovi k tomu, že čteme nejen to, co hlavní hrdina dělá a říká, ale i to, co si o tom myslí.

Grey

E. L. Jamesová

vyd. Nakladatelství XYZ 2016

Hodnocení: 50 %

Grey jedná a zároveň svoje jednání komentuje, hodnotí. Je sám sobě autorem i kritikem. Čtenáře vlastně nepotřebuje. Jenže erotika se projevuje přesně opačně – tím, že zatajuje, skrývá, provokuje fantazii. Popisnost je banální, pornografická.

A ten skandál? Nulová imaginace žádný skandál nedovoluje. Skandální byly jistě jiné knihy na téma: z klasiků Sadova Justina a Sacher-Masochova Venuše v kožichu, z poválečné produkce pak třeba Příběh O Pauline Réageové, Obraz Jean de Berg nebo Gordon Edith Templetonové. Skandální tu byla nejen autorská odvaha v líčení, ale především jazyk a styl – unikající, kličkující před čtenářem. Prostě nejistota.

Skvělá jména a příjmení

Pokud nabízí něco E. L. Jamesová, pak je to jistota. A harmonie. Christianův vztah k Anastasii se odvíjí podle jasného scénáře: setkání, přibližování, problém, překonání problému, happy end.

V recenzích na Padesát odstínů byla skloňována ostatně i romantika. Jenže romantický příběh je v základě opačný. Ve svém finále nešťastný. Stačí připomenout Máchu nebo Erbena. Romantický je Sade, Réageová nebo Templetonová, ale nikoli Jamesová.

E. L. Jamesová

Grey má samozřejmě nakročeno k druhému a třetímu dílu. Poté, co se Anastasia konečně dobere Christianovy podstaty a zjistí, že je vlastně chudák, který potřebuje kontrolovat druhé, protože nemá kontrolu sám nad sebou, reaguje přirozeně – výbuchem vzteku. A odchodem. Role jsou najednou prohozené.

Christian prosí, Anastasia ho špikuje ledovým pohledem. Kdyby Jamesová skončila své vyprávění tady, byl by její příběh daleko věrohodnější, hodnotnější. Jenže čtenářsky méně přitažlivý. Protože čtenář hledá v knize spásu, vysvobození ze svých problémů. Takže Grey končí odhodláním dobýt zdánlivě ztracenou vartu zpět.

Jamesová zvolila pro své hrdiny skvělá jména a příjmení. Christian hledá křesťanskou spásu sebe sama. Skrze Anastasii sází autorka na jistou anestézii čtenáře, na jeho umrtvení, pokud jde o znalost kontextu, do nějž kniha spadá. Grey pak vůbec není „šedý“, ale černobílý, předvídatelný.

Zatímco slečna Steelová je jako z té nejlepší oceli. Svého milého totiž nenásleduje, ale mění. Ona je ta dospělá. Christian uvázl ve svém tragickém, smutném dětství. Grey je důležitá kniha. Bez ohledu na to, že ji E. L. Jamesová napsala špatně.