RECENZE: Kdysi slavní Návštěvníci vaří Revoluci už jen z kobylinců

Jean Reno a Christian Clavier coby středověký rytíř a jeho sluha se v nové pouti časem dostanou do Velké francouzské revoluce, do českých kulis a do pasti všech sérií.

První Návštěvníci z roku 1993 měli říz, francouzská varianta rytíře Dona Quijota a jeho sluhy tehdy vnesla přímočarý středověk do 20. století. Takže bloudili časem v dalších dílech a v premiérové Revoluci už jim zbylo jen tolik síly, kolik dá třikrát použitý sáček čaje. Z čeho mají znovu vařit? Jedině z kobylinců, jimiž si postaru přitápějí, zatímco jejich okolí si zacpává nos.

Návštěvníci 3: Revoluce

40 %

Režie: Jean-Marie Poiré

Hrají: Jean Reno, Christian Clavier, Franck Dubosc, Karin Viard

Francie, Belgie, Česko, 2016, 109 minut

Kinobox: 47 %

IMDb: 4.6

Česko se na povadlém projektu podepsalo nadvakrát. V dobrém tuzemskými scenériemi, kde Praha převlečená za dobovou Paříž účinkuje výtečně; horší je dabing, který ještě umocňuje operetní žvanivost Revoluce. Filmařskou ctižádost už režisér Jean-Marie Poiré zřejmě opustil, hraje se kostýmní sitkom, jehož nejčastějším sdělením je slovo „smrdí“. Páchnou nohy, páchnou boty, páchne oblečení, páchnou koně i jejich trus, páchne sýr plný červů, hrdinům je cítit z úst, dlouze se rozebírá královské lejno aneb výsada šlechticů utírat králi zadek či neblahé důsledky pšouků v uzavřeném kočáře.

Čistě hygienický střet se ovšem vyčerpal už v prvním filmu z moderní doby, odkud si hrdinové přibalili pár vynálezů, jimiž nyní zaskočí revolucionáře, třeba zapalovač nebo lak na vlasy. Vůbec výroba úsměvu zůstává – tedy kromě smradu – na více či méně dětinských rekvizitách včetně nafukovací paruky. A vzácné jiskry francouzské dráždivosti zase hasí doslovnost. Neboť svůdné „poprsí, které by si vážně zasloužilo svobodu“, už nepotřebuje dovětek „Vyndejte ho!“.

Ani fakt, že ve filmu vystupují historické osobnosti jako Maximilien Robespierre nebo Jean Paul Marat, tvůrci nevyužili ke sžíravější zábavě. Že je Marat věčně ve vaně a pod pantoflem, zavání nejlevnější estrádou; podobně působí skeče předvádějící, že osvobozený lid posluhuje novým vůdcům stejně jako starým.

Bezobsažná konverzační fraška zkrátka uvázla v pasti sérií, které se uměle křísí k životu vždy, když chybějí nové nápady. Definitivní tečku může učinit jen jasný propadák – a Revoluce k němu nemá daleko.