Před udílením cen Americké filmové akademie se mluvilo o průlomové vyhlídce, že ve jménu tolik proklamované rozmanitosti by si mohli všechny čtyři herecké sošky připsat poprvé v dějinách výhradně umělci jiné než bílé pleti.
Ovšem ve finále to vyšlo jenom napůl. Ve vedlejší roli svérázné babičky z filmu Minari, který vypráví o korejských přistěhovalcích ve Státech, se prosadila třiasedmdesátiletá Yuh-Jung Younová, vůbec první oscarová herečka z Jižní Koreje.
A vítěznou Zemi nomádů natočila devětatřicetiletá Chloé Zhaová, pro změnu rodačka z Číny. Navíc první žena z Asie a teprve druhá žena vůbec, která dostala Oscara za režii.
Naproti tomu velké naděje černošských herců, podporované aktuálními náladami v zemi, se smrskly v cenu za vedlejší roli, kterou Daniel Kaluuya ztvárnil ve filmu o radikálním hnutí Jidáš a černý mesiáš, bodujícím ještě s písní Fight for You.
Bojovalo se samozřejmě i v projevech, nicméně když došlo na hlavní role, ukázalo se, že jedna věc jsou obecná hesla a druhá věc konkrétní hlasy. Oba „bílí“ vítězové, jak Anthony Hopkins z filmu Otec, kde dává nahlédnout do zmatené mysli muže se stařeckou demencí, tak Frances McDormandová coby ovdovělá šedesátnice, jež putuje se svou dodávkou napříč Státy v Zemi nomádů, patří k nezpochybnitelné herecké špičce, ať už se právě razí jakýkoli politicky korektní diktát.
Paradoxně britský veterán Hopkins se ceremoniálu nezúčastnil a McDormandová za svou sošku děkovala jen stručně, takže obvyklé citové výlevy museli obstarat jiní.
Početně se výsledky Oscarů za loňský rok limitovaný pandemií podobají kuchtění z pohádky Byl jednou jeden král s průpovídkou „přiměřeně, přiměřeně“.
Vedle tří Oscarů pro Zemi nomádů dostaly shodně po dvou soškách tituly Otec, Jidáš a černý mesiáš, příběh ohluchlého bubeníka Zvuk metalu, dobový životopis scenáristy Mank, jenž přitom vedl soutěžní pole s deseti nominacemi, animovaná Duše a hudební drama Ma Rainey – matka blues.
Po jedné ceně pak kromě Minari mají ještě špionážní sci-fi Tenet, snímek o pomstě za sexuální násilí Nadějná mladá žena a tragikomický dánský Chlast.
Pokud se vezmou vesměs tíživá společenská témata, která se promítla i do krátkometrážních kategorií, nelze se hlasujícím akademikům divit, že se přiklonili k Zemi nomádů, k jejímž nesporným filmařským kvalitám se přidává lidská přívětivost.
Komorní „malé velké filmy“ sice znovu porážely efektní výpravnou podívanou, ovšem sluší se dodat, že letos měly snazší pozici, protože obří produkce většinou odsouvaly data premiér na letošek.
Hlavně však chybí ten správný pooscarový humbuk: covid omezil podobu ceremoniálu, následné večírky a nakonec i vášnivé polemiky nad verdiktem akademiků.
Protože část titulů se dosud pouze streamovala a část ještě čeká na otevření kin, s běžným divákem se zákonitě míjejí. Zatím. Přinejmenším Země nomádů a Duše však věří, že v Česku vejdou do kinosálů 13. května.
