Na podstatě modelu se nezměnilo nic, vlastně ani nemohlo. Přijde hvězda, vzletně pohovoří o dané kategorii, představí nominované, přečte jméno vítěze a předá mu slovo k neméně vzletnému děkovnému projevu.
Rozdíl vynucený pandemií spočíval pouze v tom, že někteří laureáti se připojovali z různých míst světa - naštěstí technika neselhala - a účinkující v Los Angeles dodržovali odstupy díky stolové úpravě v členitém prostoru nádraží, vystavěného roku 1939 v pohledném stylu art deco.
Ovšem nezpívalo se, netančilo, téměř ani nežertovalo. A právě obvyklé výpravné výstupy v muzikálovém duchu, které dlouhou noc jindy rytmizují a osvěžují, nyní citelně chyběly. Náhradní stylizaci totiž tvůrci nenašli.
Že se bude mluvit o obětech covidu a zejména o rasismu, bylo zjevné již od prvních vět; že na svém tradičním místě zůstanou četné reklamní předěly, se také dalo očekávat předem.
Navíc tvůrcům večera nevyšlo finále. Zpřeházeli ustálené pořadí, nejprve oznámili vítězný film, pak teprve herečku a zcela nakonec herce v hlavní roli - zřejmě s představou, že in memoriam vyhraje Chadwick Boseman, z čehož se uplete dojemné vyvrcholení.
Jenomže zvítězil nepřítomný Anthony Hopkins, takže Oscary přišly o jakoukoli pointu a vyšuměly do ztracena. Pokud jde o emoce, nejsilnější se odehrály daleko dříve, když režisér Thomas Vinterberg vzpomínal na smrt své dcery, která si v jeho vítězném zahraničním filmu Chlast už nezahrála.
A co se týče humoru, zůstal vzácně na bedrech hvězdných veteránů. Glenn Closeová k vyluštěné hudební hádance přidala spontánní taneční ukázku a Harrison Ford pobavil seznamem dobových připomínek k pracovním projekcím dnes již kultovní sci-fi Blade Runner.
Například: „Proč je tam už třetí záběr na vejce?“ Nebo: „Než ona umře, je to nuda.“ A konečně: „Je to s každým promítáním horší a horší.“ Což by daleko trefněji platilo pro případnou reprízu letošních Oscarů.
