První společný film rodinného tandemu vyprávěl o poválečném dětství režisérova otce, ten nový oživuje ještě ranější autorovy zážitky z válečného venkova. „Dlouho jsem je neznal,“ tvrdí Jan Svěrák.
Předpokládám, že jako každý rodič vám tatínek vyprávěl, kde si hrál a kudy chodil do školy.
Vůbec ne, ze svého dětství nám líčil úplně jiné historky. Odstrašující. Třeba jak podomácku vyráběl granát, který mu vybuchl v ruce, a ukazoval nám jizvy. Nebo v Kopidlně, kde žil za války u příbuzných, jsme na půdě našli patronu z kulometu i s nábojem. To si nás tatínek svolal: Děti, pojďte se podívat, jak se to dělá! Upoutal ji do svěráku, vyndal náboj, vysypal střelný prach, až potom udeřil kladivem do rozbušky – a urvalo mu to kus palce.
Jan Svěrák*6. 2. 1965 Režisér a scenárista Jan Svěrák získal studentského Oscara za fiktivní dokument Ropáci. Jeho filmy, například Jízda, Tmavomodrý svět, Vratné lahve, Kuky se vrací nebo Tři bratři, pravidelně získávají řadu cen na filmových festivalech. Má tři České lvy za nejlepší režii. Za snímek Kolja získal filmového Oscara, Obecná škola byla na cenu nominována. |
Takže se nekonaly žádné vzpomínkové výlety, které děti nudí?
Opravdu ne. Teprve mnohem později, až když jsme točili dokument Tatínek, ukazoval mi svou někdejší cestu do školy, která vedla přes hřbitov, a popisoval mi, jak tu dvě klukovské party vyzbrojené kamením vedly války. Tehdy už mě to zajímalo, navíc tatínek měl své vzpomínky již rozpracované, začal je psát ještě před Vratnými lahvemi.
Také už na vás přichází potřeba vracet se do krajiny dětství?
No jistě! Kdykoli ve vršovické firmě UPP dělám triky, vybavím si, jak jsem v té čtvrti chodil na gymnázium, že jsem se tu seznámil se svou příští ženou, že na místě dnešního bazaru stávalo školní hřiště. A jakmile to začnu vyprávět, moje děti mě netrpělivě usazují – Ano, my víme, že jsi tady běhával...
Nechtěl byste natočit vlastní dětství, abyste představil rod Svěrákových ještě o generaci dál, včetně vaší maminky a sestry?
To mě ještě nenapadlo. Myslím, že by mě doma zabili.
Bývala s tatínkem doma legrace?
Večer po divadle nám vyprávěl krátké příběhy o strýci Rudolfovi, který vyváděl s potomky svého bratra ptákoviny, jaké děti milují. A tatínek to dělal taky. Asi aby nám vynahradil čas, který trávil jinde, ale navíc si tak uchovával hravost. Uměl se nadchnout pro každou blbinu.
Fotogalerie |
Obecná škola znamenala váš první společný film. Co se od té doby ve vašem vztahu změnilo?
U Obecné školy jsem o řemesle nevěděl vůbec nic, jen jsem ji pokorně natočil. U Kolji už mi narostl hřebínek, takže jsme se přeli, ale zpravidla jsem ustoupil. Táta říkal: Věř mi, mám zkušenost z divadla, tady se budou lidi smát, a měl pravdu. Až Tmavomodrý svět už nechával na mně, to byl jiný žánr, taky v něm sám nehrál. A od té doby máme harmonii, já už si nemusím dokazovat, že tátovi stačím, a pochopil jsem, v čem mu mohu věřit.
Jaké výhody má takový soulad?
Já si ho tím připoutal. Jiří Menzel i Ladislav Smoljak brali tátu čistě jako dodavatele textu: Ty jen napiš scénář, my už to uděláme. Strašně tím trpěl, třeba když ani neznal Smoljakovo obsazení. Nebo u Menzelovy Vesničky mé střediskové si tatrovku, kterou hrdinové jezdí, představoval zelenou, oni dodali modrou a táta tvrdil, že je to pro něj šok. Uvědomil jsem si, jak není fér, že slávu slíznou vždycky režiséři, a proto s ním všechno konzultuju. Jen aby věděl, že se s ním počítá.
Film Po strništi bos spadá do tetralogie Kolja, Obecná škola a Vratné lahve, která mapuje osud jednoho muže na pozadí dějin 20. století. Existuje alespoň teoretická šance, že by otec našel ještě další látku?
Těžko. Ptal jsem se tatínka, jestli by něco vyšťoural z období 50. let, ale prý tehdy nic zajímavého nezažil. Asi spíš než scénáře už bude psát jen povídky – i když na druhé straně jsem si taky myslel, že ani Po strništi bos už nevznikne.
V desítce nejnavštěvovanějších filmů od 90. let máte Kolju, Vratné lahve a Tmavomodrý svět. Kam se vřadí Po strništi bos?
Můžu jen hádat. Sice je jiná doba, ale novinka se žánrově podobá minulým hitům. Věcně jsme v kategorii půl milionu diváků, aby se film zaplatil, a dá-li pánbůh, víc. Třeba se zopakuje efekt Vratných lahví, kdy děti braly do kin rodiče: Pojďte se podívat, to je film o vás! Tenkrát v kině seděly černé vlasy a šedé vlasy vedle sebe. Čili snad zas přijdou i lidi, kteří už nad kinem zlomili hůl.
Potřebujete pět set tisíc lidí, abyste byli na nule? A pořád platí, že půl tržeb si nechávají kina?
Ano. Vlastně teď už si multiplexy berou i víc. První týden jim patří padesát procent, druhý týden třeba šedesát, pak sedmdesát...
To nechápu. Přece není zásluha kin, že se film dlouho drží?
Taky tomu nerozumím, ale prý to stejně funguje všude ve světě.
Vy si hlídáte film i jako producent od smluv přes střižnu až po obchod. Jste v tom po otci?
Tatínek spoustu věcí neřeší, chce mít pod kontrolou jen obsah, případně představení v divadle. To já chtěl být u všeho, bylo mi líto tu hračku půjčovat, prošel jsem si érou „co si člověk sám neudělá, to nemá“, ale je to jen lenost najít ty pravé spolupracovníky, se kterými se pak radost ještě násobí.
Jenže vás to baví, že? I triky?
A jak! Já tu profesi původně chtěl dělat. Když jsem dostal studentského Oscara za Ropáky, vzali nás do ILM, trikového studia George Lucase. Viděl jsem všechny ty modýlky a napsal jim, že bych tam chtěl jít na praxi, třeba i zadarmo. Jenomže nikdy neodepsali.
