Na Lvech jsou pod tlakem všichni. (Ne)ocenění, předávající, pořádající... Každý si nese svůj díl pozornosti a zodpovědnosti. Jedni se starají o to, aby přímý přenos běžel jako na drátkách, druzí se uchází o pozornost publika, třetí zas děkují a k tomu čas o času i něco dodají. Od pozdravů tetě z třetího kolena do Horní Lhoty, přes upřímný sebezpyt až po názory na komplexní, celospolečenská témata. Zdali to či ono do děkovných řečí patří, není předmětem tohoto textu.
Tím je totiž komunikace a slušnost. Oceněná režisérka Darja Kaščejeva chtěla svou děkovnou řečí upozornit na složitou situaci žen, které se snaží skloubit mateřství a práci. Na způsoby, jakým by se jim dalo pomoct.
Není to v pořádku
Byla zvolená forma ideální? Nejspíš ne. Určitě by se dala najít elegantnější cesta, jak takové poselství v proslovu předat. Držet se hlavní myšlenky, neodbočovat, nečíst z telefonu. Na druhou stranu, Kaščejeva není profesionální řečník, je umělkyně a šla tam za sebe. Co však elegantněji rozhodně zvládnout šlo, je způsob, jakým oceněnou ještě jednou upozornit, že má příliš dlouhý projev.
Okřiknout v průběhu přímého přenosu se sledovaností téměř 700 tisíc lidí ženu, která upřímně hovoří o nerovných podmínkách ve své profesi, není v pořádku a nevysílá to do světa dobrou zprávu.
Samozřejmě, pravidla hry jsou jasně daná. Řeči mají svou konkrétní stopáž a Darja je překročila. Okřikl ale někdo Simonu Pekovou? Neokřikl. Protože její vystoupení po desítkách těžkých minut konečně celý večer odlehčilo. Je to pochopitelné, ale říká se tomu dvojí metr.
Komunikace je věc zapeklitá, obzvlášť ve vypjatých momentech. To známe každý. Nejsou to však právě večery jako slavnostní udílení cen, které by mohly jít divákům příkladem? Formálně i neformálně. V projeveném respektu, slušnosti a empatii. A to nejen vůči ženám, vůči komukoliv. Většině i menšině.
Věnovat den po MDŽ o pár sekund více prostoru takzvanému „ženskému tématu“, které je ve skutečnosti tématem bytostně celospolečenským, by Českou televizi určitě nepoložilo. To jí víc, a stejně tak Českým lvům, škodí ono nešťastné: „Přestaňte“.
Myslela jsem při těch slovech na zástupy žen, které vychovávají děti samy. Na svou mámu, která to měla stejně. Na matky a všechny rodiče, kteří přebíhají z jedné práce do druhé. Kteří počítají každou korunu. Na matky, které se nemohou věnovat tomu, čemu chtějí, protože jim okolí nebo systém nedokáže nabídnout dostatečnou oporu. Které nemají partnery a rodiny, co by je chápaly a pomáhaly. Ty všechny si zaslouží úctu a obdiv. Nejen na pár sekund. A nejen na Českých lvech.
