RECENZE: Ani Smrtihlav na Sequensův Atentát nemá, ale aspoň nebudí posměch

S premiérou Smrtihlava, jenž tak jako loňský Anthropoid líčí atentát na Heydricha, nutně vyvstane otázka: Je lepší, horší, stejně prostřední či stejně sporný, ale jinak?

Zhruba lze odpovědět, že ani Smrtihlav nemá na Sequensův Atentát, ale chválabohu nebudí vyložený posměch a liší se zejména svou koncepcí. Protože pozornost dělí půl napůl mezi osudy, které se proťaly 27. května 1942, tedy mezi říšského protektora Reinharda Heydricha a naše výsadkáře z Anglie v čele s duem Kubiš–Gabčík.

Právě k onomu průsečíku se francouzský režisér Cédric Jimenez vypraví několikrát, načež zařadí zpátečku k předchozím dějům. V první půli filmu až do roku 1929, kdy se důstojník ubíjející čas šermem a sexem potká se svou příští manželkou.

Ač film potřebuje úlevně málo řečí a zejména málo velkých slov, od první chvíle je jasné, kdo tu bude diktovat. Zhrzená princezna, slečna ze zámku hýřícího kdysi leskem, ví přesně, co chce: totiž Heydricha a s jeho pomocí staré zlaté časy silné země, již slibují nacisté.

Zajímavá, protože nepříliš známá kapitola představuje partu zdánlivě neškodných tatíků v čele s Himmlerem ještě před nástupem k moci u domáckých večeří, kde Lina Heydrichová plní roli zákulisní lady Macbeth třetí říše. Podobně pak už za války účinkuje obraz řevnivosti bezpečnostních složek, shrnutý Heydrichovou zkratkou „wehrmacht dobývá, my čistíme“ – a třeba popravy po vpádu do Polska zraňují brutalitou, byť symbolika venkova podobně jako dobových nevěstinců sází klišé na klišé. Jason Clarke coby Heydrich je nepříjemný v každé vteřině, i při sebekontrole před výbuchem, z jeho chladné úřední kalkulace mrazí a v jedné z nejsilnějších scén poté, co v roce 1941 obsadí kamuflovaný Pražský hrad, dá své ženě v podání Rosamund Pike surově pocítit, že ji dávno přerostl.

Tady se příběh lomí a znovu se vrací v čase zpět, k výcviku československých jednotek ve Skotsku a výsadku atentátníků; odkud už děj postupuje ve známých kolejích. Kupodivu jména v angličtině tu zní čistěji, Jack O’Connell a Jack Reynor působí civilněji než fešné tváře z Anthropoidu, Mia Wasikowská typem přesně odpovídá Anně Geislerové a především se tady šetří plakátovými hesly i hrdinným odhodláním.

Přitom Smrtihlav stihne vcelku přehledně domácí odboj Tří králů od Josefa Mašína po Václava Morávka, věcnou přípravu akce i střízlivěji pojaté romantické pletky. Atentát je nasnímán slušně, odvetné údery si vystačí bez komentáře, dusné napětí v kostele připomíná western a finále není tak thrillerově předimenzované, třebaže též podléhá pokušení přidat přestřelce munici.

Smrtihlav

60 %

Francie / Velká Británie / Belgie / USA, 2017, 119 min

Režie: Cédric Jimenez

Scénář: Audrey Diwan, David Farr, Cédric Jimenez

Hrají: Rosamund Pike, Jason Clarke, Mia Wasikowska, Jack O'Connell, Jack Reynor, Geoff Bell, Enzo Cilenti, Thomas M. Wright, Oscar Kennedy, Volker Bruch, Barry Atsma, Jim Sturgeon, Björn Freiberg, Noah Jupe, Paul Brennen

Kinobox: 55 %

IMDb: 6.4

Což zdaleka není jediná věcná nepřesnost zaviněná dílem uměleckou licencí – velehory vypadají honosněji než kopečky a kupa mrtvol efektněji než pár postřelených, dílem náhražkovými maďarskými kulisami. Divák si prostě musí znovu v duchu opakovat – jsem cizinec, nic o tom nevím, aby Smrtihlava přijal.

Na druhou stranu však nenajde místa výslovně trapná či snově vyumělkovaná jako v závěru Anthropoidu. Spíše může roztrpčit, kolik prostoru tu má antihrdina – ovšem film vznikl podle knihy HHhH, nazvané zkratkou německého úsloví, že Heydrich je Himmlerův mozek. A čiší z něj fascinace jak systematickým zlem původce „konečného řešení“, tak lidmi, kteří se mu nebáli postavit. Je-li Heydrich pocitově vidět víc, může za to skvělý Clarke.