RECENZE: Blbý a blbější ztratili švih a zestárli pro Kameňák

Jim Carrey a Jeff Daniels se vracejí ke svým legendárním rolím Lloyda a Harryho dvacet let po prvním dílu pod názvem Návrat blbýho a blbějšího.

Režiséři původního snímku, bratři Peter a Bobby Farrellyovi, opakují žánr road movie. Na cestě za Harryho dcerou, o jejíž existenci nevěděli, provází dvojici jejich nezměrná a neměnná tupost.

Ztratili glanc

Dvacet let poté, ve filmu Návrat blbýho a blbějšího, který ve čtvrtek dorazí do Česka, hrají stejní herci pod stejnou taktovkou, ale někdejší zápal je pryč. Zbyly pitvořivé grimasy, které sotva zakryjí únavu; hrají na povel, jako by plnili úkol televizního skeče pro silvestrovskou estrádu, ale bez jiskry provokace. Jedno se však změnilo, ať tomu dáme jméno energie, říz, radost, razance, průbojnost, drzost či švih. Už tehdy v roce 1994 servírovali Blbý a blbější legraci pokleslou, buranskou, až fekální, ale člověk se musel smát, byť mu za to bylo místy stydno. Smál se, protože herci řádili jako utržení ze řetězu, nic jim nebylo svaté, před ničím se nezastavili a svou jízdu si očividně vychutnávali jako kluci, kteří se předvádějí před houfem spolužaček.

A vlastně není divu.

Slabota, zívne divák

Od časů, kdy Blbý a blbější tak rozmařile pobuřovali, se obecná míra vkusu výrazně rozšířila, pravidla změkčila a trotlovská poetika nebývale rozrostla. Což má dva důsledky: gagy se rychle vyčerpaly a diváka už jen máloco překvapí. Pytlík smočí v zubech, závody v pšoukání, kocour jménem Prďák – slabota, zívne současný divák odchovaný sériemi ve stylu Pařby, co tam máte dál?

Návrat blbýho a blbějšího

30 %

USA, 2014, 102 min

Režie: Bobby Farrelly, Peter Farrelly

Scénář: Sean Anders, John Morris, Bennett Yellin

Kamera: Matthew F. Leonetti

Hudba: Empire of the Sun

Hrají: Jim Carrey, Jeff Daniels, Laurie Holden, Kathleen Turner, Cam Neely, Rob Riggle, Rachel Melvin, Erin Allin O´Reilly, Grant James, Carly Craig, Paul Blackthorne, Ron Hudson

Vlastně nic, historka o hledání adoptované dcery, která by netušenému tatínkovi v Danielsově podání věnovala k transplantaci vlastní ledvinu, se nastavuje dětinskou detektivkou o jejím bohatém otčímovi, jehož chce sprovodit ze světa hamižná manželka s milencem. Milé je, že dívka podědila tatínkovu slaboduchost v plné míře, ovšem dává to najevo v přehnané diblíkovské křeči uhihňaného sitkomového herectví roztleskávaček.

Ostatně celý film připomíná levnou televizní zábavu na pomezí Cyranova ostrova a Kameňáku. Postavy si vyměňují vtípky vesměs ve strnulém postoji, jako by ohlašovaly další číslo estrády, trochu dechu naberou pouze fantazijní pasáže odvozené z představ hrdinů, ať už Daniels dojemně spřádá sen o své roli vychovatele, nebo se Carrey převtěluje v bondovského spasitele krásných žen. Nicméně právě Carreyho gumová komika překvapivě splaskla, smích, který vydává i sklízí, je nucený a vynucený.

Najít tři záchytné body pro třicetiprocentní známku chce hodně dobré vůle a příznačné je, že se vynoří z drobností zdánlivě okrajových. Carrey si může patlat hořčici po tváři půl minuty, efekt je nulový – ale pak ledabyle odhodí slupku od banánu do rakve k nebožtíkovi a kino procitne. Podobně něžnou hravost film předvede s vytetovaným smajlíkem, jenž s postupnou proměnou ženských proporcí změnil výraz, nebo v situačním využití vlaku.

V jiném století

Ovšem to jde mimo hlavní účet filmu, který se hlásí k rodině crazy komedií jen ukřičeným přehráváním. Blbý a blbější zůstali vězet v jiném století, a pokud jim něco absolutně nesluší, pak je to smířlivá nostalgie prosakující jejich návratem navzdory siláckému vytírání zadků i vagín.