RECENZE: Estrádní vodník a místní Popelka, co se pro Zakleté pírko uběhá

První domácí distribuční premiérou roku se stalo Zakleté pírko, v pořadí již devátá pohádka režiséra Zdeňka Trošky; rozhodně ne však jeho nejlepší.

Sotva si lze představit, že by Zdeněk Troška natočil pochmurnou zimní báchorku. Jeho pohádkový svět symbolizuje léto v jihočeské krajině, slunečné, domácky bezpečné, voňavé, rozkvetlé, plné vlčích máků, zlátnoucího obilí a idylických rybníků; v podstatě obdoba kulis Policie Modrava.

Právě tady tančí mezi lučním kvítím hrdinka Zakletého pírka, místní Popelka s lidovou písní věčně na rtech, jako by vypadla z folklorního souboru.

Ovšem její dychtivé pobíhání matkou přírodou je tak chtěné, neobratné a vytrvalé, že namísto lyriky vytváří její parodii. Leckterý divák se tiše modlí, aby úhledná panenka už konečně přestala laškovně poskakovat, protože její rozevlátá sukénka ho vytáčí více než prvoplánově vděčné karikatury dívčiných líných fintivých sester.

Prostonárodní naivismus v takovém objemu nutně ubíjí, na obranu Anastázie Chocholaté je však třeba dodat, že při setkání se Sarou Sandevou v roli čarodějnice se rázem stává jasnou vítězkou hereckého duelu. Jejich mužské protějšky slouží nanejvýš pro trpnou okrasu, ostatně Zakleté pírko nezastírá, že jeho hlavním lákadlem má být bodrý vodník v podání Lukáše Pavláska, figurka spíše estrádního střihu.

Ruší nevyrovnaný jazyk, ústřední pár spolu rozmlouvá v archaicky stavěných větách se slovesy na konci, ostatní postavy se dané stylizaci vymykají. Ale klíčový problém zosobňuje scénář propojující ledabyle tuzemskou vodnickou tradici s motivy ruské pohádky Peříčko Finista Jasného sokola, aniž by si příliš lámal hlavu s logikou. 

Zakleté pírko

40 %

Česko, 2019, 95 min

Režie: Zdeněk Troška

Scénář: Marek Kališ, Zdeněk Troška

Hrají: Anastasia Chocholatá, Sara Sandeva, Lukáš Pavlásek, Šárka Vaculíková, Lucie Polišenská, Marek Lambora, Václav Svoboda, Martin Stránský, Dana Syslová, Jitka Smutná, Petr Urban, Jakub Volák, Václav Duchek, Andrea Hoffmannová

Kinobox: 58 %

IMDb: 3.7

Hastrman s dívkou při hledání zakletého prince putují dobrou hodinu jen tak nazdařbůh, než je napadne určit si směr, čistě pro zahuštění děje se přidají nemocný šlechtic, loupežníci nebo zvířátka a ve finále se původně odlehčená tónina náhle změní v duchu strašidelného výjevu s bezmála operní scénografií.

Právě výprava a také jiná řemesla, zejména kamera Davida Ployhara a střih Dalibora Lipského dávají Zakletému pírku profesionální filmařské alibi.

Jenže kochat se hezkými obrázky nestačí ani pohádce, třebaže je nad slunce jasné, že Zakleté pírko přišlo na svět především jako záloha budoucích televizních Vánoc – a tam se žánrové konkurence bát nemusí. Ani po sportovní stránce, protože málokterá hrdinka se baletně naběhá přírodními krásami tolik jako vyznavačka hesla, že dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí.