RECENZE Cesta bojovníka: Tenhle bojovník míří do síně zapomenutých

Možná ani sami tvůrci Cesty bojovníka netuší, co to vlastně natočili. V rubrice žánr střídají slova dobrodružný, bojový, fantasy, historický, akční, legenda.

Zároveň s filmem vznikl i komiks, režisér videoklipů Marcus Nispel debutoval názorným hororem Texaský masakr motorovou pilou.

Cesta bojovníka

50 %

Kanada-USA, 100 minut

režie Marcus Nispel,

hrají Karl Urban, Russell Means, Moon Bloodgood,

Kinobox: 55 %

IMDb: 5.4

A to všechno se v Cestě bojovníka proplétá s prvky Vinnetoua a přírodního cestopisu. Děj se odehrává v předkolumbovské Americe, jejíž původní obyvatele sužují vikinské nájezdy. Po jedné z výprav zůstane v lodi vikinský chlapec, kterého se ujmou indiáni. Následuje ono tradiční „po letech“, kdy se již dospělý hrdina stane svědkem nového masakru: jeho krajané vyhladí vesnici kmene, kde vyrostl.

Kam se postaví muž mezi dvěma světy, rodem Viking, výchovou indián? Samozřejmě proti násilí, kterému však čelí s mečem v ruce. K tomu má ještě soka v lásce k dceři domorodého stopaře, která nejprve léčí jeho zranění po vzoru něžné Nšoči nad Old Shatterhandovým lůžkem a poté jeho touhu po pomstě. Jak vidno, historka pochází z rodu umělých mýtů, které naivně věří, že pohádkový opar stačí navodit bílým koněm na bílém sněhu.

Avšak Nispel nad poetické báje staví zcela zjevně ty hororové, takže z vod se noří odulé mrtvoly, hrdinu trápí noční můry vzpomínek na krvavě názorné popravy a pocit ohrožení tu budují veškerá klišé kinematografie od zpomalovaného obrazu po zvukové efekty v čele se zlověstným duněním kopyt.

Příběh čiší předvídatelností každičkého detailu: jde-li indiánská Karkulka do lesa s košíkem a hadrovou panenkou, divák už se s dívenkou v duchu předem rozloučí a její panenku, jak rovněž uhádne, najde na spáleništi plném mrtvol.

Urostlý Urban
Do jisté míry se Cesta bojovníka zhlédla v Melu Gibsonovi a jeho snímku Apocalypto, jenž si vykládá „syrovost“ obdobným způsobem brutality proměněné v samoúčelný „folklorní“ ornament. V obou případech stojí vyprávění na štvanicích a soubojích v nespoutané přírodě; v obou se ohání historickou věrností, jež však sahá zpravidla nejdále k maketám kostýmů či zbraní.

A oba filmy také stavějí na odiv polooděné vypracované tělo typu Tarzana, i když Karl Urban v Cestě bojovníka spíše lehce připomíná širokoplecího Gojka Mitiče z kašírovaných indiánek pro pamětníky. Zbývá poslední spása, lehce přízračná výtvarná stylizace; jenže byť se jí v tlumených odstínech chladných barev daří, už dávno není zjevením, nýbrž pravidlem „béčkových“ filmů, které si tak navenek dodávají „áčkového“ zdání.

Vlastně nakonec zachraňuje, co se dá, jen kanadská divočina, kde se natáčelo, i když její přirozené kráse by slušel spíše tichý dokument než kašírované řinčení mečů a skřeky ptáků. Nispelova bojůvka zkrátka patří k filmům, kterým se člověk sice ještě nevysmívá, ale které v něm posilují pocit, že to všechno viděl stokrát - jen už neví kde.

Do téhle síně zapomenutých děl zjevně ústí i Cesta bojovníka. Za týden si z ní i nejpečlivější divák vybaví jen „sáňkování s řemdihem“, jak lze shrnout variaci na bondovskou horskou jízdu, lehce morbidní přišívání oka a boj s medvědem. Za rok už nic, ba ani to, koho držel v kině za ruku.