RECENZE: Utrpení mladého Werthera, jakož i diváka v Národním divadle

Světoví režiséři se v Opeře Národního divadla nevyskytují zrovna v hojném počtu. A když se konečně jedno takové jméno objeví pod inscenací, dotyčný umělec ji tu vůbec nenastuduje. Absurdní realita.

Massenetův Werther se v Praze nehrál od konce třicátých let minulého století. Přitom je to divácky i umělecky atraktivní kus, citový, ne však přepjatý, spíš delikátní, jak se sluší na francouzské zpracování Goethovy předlohy. Navíc s vypalovačkou Pourquoi me reveiller, kterou se tenoři rádi pyšní na recitálech.

Jules Massenet: Werther

55 %

Dirigent: Petr Kofroň

Režijní koncepce: Willy Decker

Režie obnoveného nastudování: Stefan Heinrichs

Národní divadlo Praha, premiéra 7. června 2018

Sáhnout po inscenaci, která se poprvé hrála už roku 1996 v Amsterdamu, je samo o sobě diskutabilní, divadlo přece není second hand, jakkoli koprodukční projekty přirozeně vždy nějaký čas putují po světě. V tomto případě by to snad bylo možné i přijmout, protože inscenaci vytvořil Willy Decker, jeden z největších divadelníků posledních desetiletí. Tvůrce, který nejde cestou ulítlých aktualizací, spíš stylizací a abstrakcí, jež využívá k psychologickému prokreslení charakterů a situací (široké publikum ho může znát hlavně díky Verdiho La traviatě, původně vytvořené pro Salcburský festival, kterou pak převzala a do kin odvysílala i Metropolitní opera).

Takto pojal i Werthera. Zřejmě. Inscenaci v Národním divadle totiž vůbec nerežíroval, zastoupil ho asistent Stefan Heinrichs. Takže původní byla nejspíš scéna, kostýmy a jakési základní aranžmá. A je fakt, že to samo o sobě zapůsobilo silným dojmem a prozrazovalo rukopis Deckera, respektive jeho scénografa Wolfganga Gussmanna. Jednoduchý systém posuvných stěn a šikmé plochy, barevné vyladění do žluté a modré, k tomu pár židlí, stolů, domečky jako z dětské stavebnice a kostýmy v zásadě historizující.

Stačí několik tahů a je tu svíravé maloměstské prostředí, v němž se odehraje příběh tragické lásky dcery městského správce Charlotty a snivého Werthera. Černě oděná komunita vše zvědavě sleduje, vše vidí a nedovoluje svobodný průchod emocí. Rodinná spořádanost, zde navíc zdůrazněná obrazem mrtvé Charlottiny matky, je nad vším. Decker využil i dvě vedlejší postavy, správcovy přátele Johanna a Schmidta, a učinil z nich jakési ztělesnění cynických šosáků a špiclů, kteří (naštěstí nijak vtíravě či popisně) doprovází děj.

Hezké. Jenže jde pouze o rámec, v němž se musí teprve stvořit to hlavní, to jest samotný příběh. A tady už režisér očividně chyběl. Stefan Heinrichs navíc dle dostupných informací ve světě navrhuje kulisy, nedělá samostatnou režijní práci. Ta je však pro tak citlivé psychologické drama naprosto nezbytná. Zvlášť když Národnímu divadlu chybí skutečné umělecké osobnosti.

Pak bylo jedno, jestli sólisté Peter Berger (Werther), Štěpánka Pučálková (Charlotte) a Jiří Rajniš (Charlottin snoubenec a posléze manžel Albert) jsou na jevišti nebo nejsou. To málo, co se mezi nimi odehrálo, pocházelo zjevně z původního aranžmá, nikoli ze zkušebního procesu, v němž by se do výrazové hloubky propracovaly pohyby, gesta, vzájemné reakce. Buď se utrpení přehrávalo, nebo takříkajíc nedohrávalo a divák začal trpět nudou. Možná, že Willy Decker by ze zpěváků vytáhl víc. A ještě lépe, proč tu nemohl vytvořit zbrusu novou inscenaci? Když to management Opery neumí zařídit, není to dobrý management.

Jak na francouzskou hudbu

Další věcí je francouzská hudba a zpěv. Role jako Werther byly v průběhu desítek let ve světě téměř zvulgarizovány do neurčité univerzální podoby, často překořeněné italskými příměsemi, na čemž mají bohužel „zásluhu“ i někteří slavní tenoři minulosti i současnosti, kteří je také natočili a vytvořili tak falešné estetické ideály. To pro Národní divadlo není omluva.

Při poslechu sólistů na čtvrteční první premiéře se vlastně stále vnucovala hádanka, v jaké řeči se zpívá tato francouzská opera, dle programu nastudovaná v originále. Správně by si měl člověk užívat francouzská slova, lehce a elegantně tvarovaná vpředu na rtech, která ve spojení s tóny vytváří štíhlý, světlý, jasně vyartikulovaný zvuk – a tím pádem by je instinktivně prožíval, ať už francouzsky umí či nikoli. Protože však jazyk neuhádl, nudil se tím víc.

Peter Berger zpíval jen hlasitě a do široka, často silou. Štěpánka Pučálková sice má lehký hlas, jemuž nechybí jistá noblesa, ale její výkon spíš připomínal počátek studia role než konečný výsledek. A Jiří Rajniš také jen zpíval tóny, bez vazby k textu. Slávka Zámečníková se do Charlottiny mladší sestry Sophie pustila tak vehementně, až to znělo ukřičeně – tímto způsobem se nevyjádří jiskřivá mladistvost. Basista Zdeněk Plech jako Charlottin otec aspoň herecky předvedl dobráckou rozšafnost maloměstského občana.

Je otázka, zda a jak zpěváky o francouzském stylu poučil dirigent Petr Kofroň. V orchestru to občas přitvrdilo, zahlaholilo, a to bylo asi to jediné, co utkvělo v paměti. Z orchestřiště vlastně ani nešlo moc zvuku, o němž by se dalo něco říct, třeba zda je spíš dramaticky hutný či pastelově jemný a jaké je pojetí. Tedy pokud to celé neměl být vyloženě experimentální protiklad k francouzské hudbě 19. století.