Špalková: Jsem na Zábradlí ustájená jako kobyla

Divadelní kritika označuje Petru Špalkovou za jednu z nejlepších hereček nejen své generace. Musel ovšem přijít film Smradi, aby se o Špalkovou výrazněji začali zajímat i jiní novináři. Herečka tvrdí, že ten kolotoč rozhovorů jí zatím nevadí: „Ještě nejsem tak profláknutá, aby mě ten rozruch bolel. Divadlo je úplně jiný druh komunikace, má své věrné a stálé návštěvníky. Film je masovější a od toho se odvíjí i zájem médií.“

Dvě významné divadelní ceny, Thálii a Radoka, jste získala „pouze“ jako talent roku. Nemrzí vás, že kritika neocenila konkrétní roli? Přitom v nominacích za výkony roku se objevujete pravidelně.
Měla jsem z těch cen radost a bylo mi jedno, jestli jsem je dostala jako talent, nebo za jednotlivý výkon. Co by měla říkat taková Táňa Vilhelmová, která byla nominovaná na Českého lva snad pětkrát, a nikdy to nevyšlo? Na „opravdové“ ceny jsem asi ještě moc mladá - tady je tradice, že si herec musí ocenění zasloužit i léty.

Laura ze Skleněného zvěřince, Máša ze Tří sester nebo Kateřina ze Zkrocení zlé ženy - to jsou postavy, které si mnohá herečka nezahraje za celý život. Vám se to povedlo už v sedmadvaceti. Máte přesto pocit, že vás nějaká důležitá role minula?
Mně se splnily všechny divadelní tužby. Kdysi jsem snila o Julii jako každá mladá herečka. Ale tenhle sen už mě přešel díky tomu, že jsem měla štěstí na úžasné dramatizace, jako je teď třeba Markéta Lazarová v Národním divadle. Jinak mě to čím dál víc táhne ke komediím. Přitom mě pořád obsazují do vážných úloh mladých dívek, které kromě lásky ještě většinou řeší vztah k bohu či otci.

Takhle si vás zařadili režiséři?
Asi ano. Už jsem pro všechny tragédka. Ale člověk vždycky touží po tom, co nemá. Kdybych tři roky mrskala jen komedie a operety, tak bych snila o nějakém zásadním, existenciálním tématu.

Vy si sebe samu dovedete představit třeba na operetním jevišti?
To zas ne. Chtěla bych si ale střihnout operetku v domovském Divadle Na zábradlí.

On-line rozhovor s Petrou Špalkovou a Zdeňkem Tycem čtěte ZDE.

Divadlo Na zábradlí má přece jinou dramaturgii.
Ale taky hrajeme komedie. Jenže do těch mě neobsadí, protože si mě šetří na ty deprese. Sice v každé tragédii je trochu humoru, ale to je malá kompenzace. I když v dohledné době si přece jen v komedii zahraju: režisér Michal Lang se chystá obnovit ve Švandově divadle veselohru Jak se vám líbí, která se před třemi lety uváděla na Letních shakespearovských slavnostech. Tam mám dokonce převlekovou roli. To se vyřádím!

Ve hře Williama Mastrosimoneho Jako naprostý šílenci, kterou chystal Petr Lébl, jste měla hrát milenku filmového režiséra. Nemrzí vás, že jste to s Léblem nedozkoušeli?
Mrzela mě Petrova smrt, ne že jsem přišla o roli. Takové události člověka odnaučují sobectví. O práci nebo o ambice jde až v poslední řadě.

Do Divadla Na zábradlí jste šla právě za Léblem?
Ano, Petr mě pozval do angažmá. Ještě pohostinsky jsem s ním stihla nazkoušet Plukovníka Ptáka. Petr byl podmanivý člověk. S ním bylo fascinující nejen pracovat, ale třeba jen sedět u stolu. Všechno s ním bylo strašně intenzivní - to dobré, i to zlé. Zkoušení s Léblem bylo legrační, plné fantazie a spontaneity. Mě totiž odpuzuje namáhavé, vážné zkoušení, kdy se tlačí na to, že vytváříme velké umění. Podle mě začali lidé dělat divadlo původně proto, aby se mohli setkávat.

Speciální přílohu iDNES k filmu Smradi najdete ZDE.

Takže divadlo je pro vás především komunita podobně smýšlejících lidí? Druhý domov?
Spíš stáj než domov. Na Zábradlí jsem ustájená jako kobyla. Dřív jsem ráda střídala angažmá, lákala mě změna. Ze Zábradlí se mi zatím nechce, takže tam asi zabrzdím.

Setkala jste se s řadou předních režisérů. S kým se vám nejlépe pracovalo?
„Mým“ režisérem asi bude J. A. Pitínský, protože s ním je ještě větší sranda než s Léblem. Pitínský je temperamentní a vášnivý člověk, který zkoušky proběhá, zuřivě si hryže rukáv a všechno s herci prožívá.

Jaké to je, když vás režíruje bratr Jakub Špalek?
Když zkoušíte s bratrem, je na vás samozřejmě nejpřísnější ze všech. V takovém vztahu chybí odstup či ostych, který pociťujete k cizímu člověku. Ráda s Jakubem pracuju, ale v angažmá bych u něj být nemohla. To bychom oba zpitoměli.

A jakou zkušenost vám přineslo filmování?
Natáčení je fyzicky i psychicky méně namáhavé než divadelní zkoušení, kdy dřete scény pořád dokola. Ve filmu se k povedenému záběru už nevrací. Divadlo víc drží herce v celkové pozornosti.

A to platí i při natáčení s neposednými dětmi romského původu, jako tomu bylo ve Smradech?
Filmovat s těma klukama bylo zábavný. Mají úplně jiný temperament a myšlení. Jejich výbuchy energie byly pro štáb někdy až nesnesitelné. Děti taky špatně rozlišují mezi realitou a filmem. Třeba ten nejmenší těžko chápal, že se film nenatáčí chronologicky, a posléze začal realitu zaměňovat za natáčení. Když pršelo, vtrhl ke Zdeňku Tycovi do kabiny a přísně se tázal: Proč na nás teď pršíte?

Filmová rodina Šírů z filmu Smradi.

Fotografie z filmu Smradi.

Fotografie z filmu Smradi.

Fotografie z filmu Smradi.

Fotografie z filmu Smradi.

Fotografie z filmu Smradi.

Fotografie z filmu Smradi.

Fotografie z filmu Smradi.

Fotografie z filmu Smradi.