RECENZE: Film Smradi je chválabohu normální

Po sedmi letech se vrací k hrané tvorbě režisér Zdeněk Tyc se snímkem Smradi. Přál si od něho jediné - aby to byl „neobyčejně obyčejný film“. Povedlo se, i to pojmenování sedí.

Petra Špalková s Ivanem Trojanem a dětmi ze snímku Smradi (2002) | foto: Bontonfilm

ON-LINE

rozhovor s režisérem Tycem a Petrou Špalkovou

Jako by Tyc po celou dobu cítil v zátylku, že příběhu o rodině s vlastním synem, blonďatým alergikem, a dvěma adoptovanými kluky tmavší pleti hrozí nálepka „romské otázky“ či „protirasistické výzvy“, jež diváky spolehlivě odradí. Proto odháněl takové riziko až úzkostlivě, sveřepě, se zdrženlivostí vypočtenou na milimetry. Přitáhl uzdu i sám sobě, svému sklonu k obrazovým ornamentům. A přestože ji vždycky neudržel dost nakrátko, zvládl to vůbec nejtěžší: cit bez vydírání, napětí bez křečí, výpověď zakotvenou při zemi.

Oprýskaný kostel, hodiny ukazující dvojí čas, silná hudba. Rázem jsme uvnitř vesnického mikrosvěta přeťatého dálnicí, kde Šírovi žijí - a kam nepatří. Krajina hraje ve Smradech výmluvnou roli: žádná laskavá ondulace malebnosti, žádné kochání krásami, nýbrž sychravě prázdné dušičkové bezčasí. Úsporné jsou i dialogy a rituály rodiny: večeře, luxování, učení. O lásce netřeba mluvit, ta prostě existuje, zakotvena do všednosti tak úporné, až je nevšední.

Smradi

60 %

Česká republika, 2002 - 97 minut

Režie: Zdeněk Tyc, scénář: Tereza Boučková

Hrají: Ivan Trojan Petra Špalková Lukáš Rejsek Jan Cína Tomáš Klouda

Hudba Jablkoň

Kinobox: 65 %

IMDb: 6.3

Soudržnost coby samozřejmost tu vyzařuje stokrát civilněji než z tematicky příbuzného, avšak umělou idylou zadušeného snímku Únos domů, kde věčně voněly domácí koláče a rodina si pospolitě hrála v altánku za vlahých večerů. V opatrně střízlivé rozehrávce Smradů lze přijmout výbuch sousedské nesnášenlivosti a pokřiveného soucitu vůči „odlišným“ lidem i reakce rodiny s napjatými nervy i rozpočtem.

Zahájí je proměnlivý výraz Ivana Trojana v roli otce, dlouhý záběr na hercovu tvář - nádherný filmařský prvek, bohužel trochu přetažený a hlavně dovedený v sebezálibnou manýru, neboť stejnou metodu pak režisér mechanicky uplatní i u dalších hrdinů. Trojan je však výtečný, tím spíše, že jeho postava má těžší, neviditelnější úlohu: je tím, kdo bouřky vyvažuje, uklidňuje, konejší. Matka Petry Špalkové je zase nádherná, když se poddá hysterii, a pak se zahanbena opíjí.

Tyc: Ze Smradů se raduji

Jejich čistou souhru na hraně slz a smíchu dotvrzují dětští neherci, přirození včetně slovníku, jejž jim film bez falešných ohledů na výchovnou mravopočestnost ponechal. Hovory o úchylech, učitelské čúze či reklamním týdnu s Marlborem patří do světa kluků stejně jako otrávená odezva na rodinný výlet - Ach jo, musíme? A pěšky?! - nebo vzpoura, jež se na rozdíl od umělé thrillerové konstrukce v Únosu domů opět drží pevně na zemi. Představa o dobrodružství tady a teď totiž znamená „užít si v Tesku“ a mysteriózní pouť kluků noční dálnicí; přestože tu opět vystrčí růžky Tycova slabost pro vnější efekty, dýchá takřka pudovým strachem o ně.

Není to špatný film, opravdu ne, byť svou křehkou intimitou se asi lépe uhnízdí v televizním večeru než v kině. Smradi jsou poctiví, uměření, nevtíraví, a hlavně nekárají ani nekážou. Jsou tak normální, jako vydechnutí rodičů v závěru: „Dnes nás měl Pánbůh hodně rád. Akorát předtím nám to nechal sežrat.“

Řekli o filmu

Zdeněk Tyc, režisér: Smradi nejsou filmem vyprávějícím o speciální menšině, ale o všem, co se dotýká lásky a tolerance. Spíše nám šlo o lidi, kteří se nějak odlišují. Dálnice dělící ves od hřbitova je důležitým symbolem: živí jsou odloučeni od svých mrtvých a rodina bydlící vedle hřbitova jako by i tím byla jiná.

Ivan Trojan, herec: Mám dvě děti, dokážu si tedy dost dobře představit, co obnáší třeba taková dočasná mužská domácnost jako ve Smradech. Občas se mi to taky stává, navíc jeden z mých potomků je v období nekonečných otázek a druhý má období destrukce. A že děti ve filmu mluví sprostě? Taková je realita.

Petra Špalková, herečka: Bratr má dvě dcery, takže si užiju svoje. Při natáčení jsme žili skoro jako skutečná rodina, děti nám občas přerůstaly přes hlavu, a protože režisér trval na tom, aby dodržovaly text, který mají odříkat, jedna scéna se točila třeba i pětadvacetkrát. I když, spíš než rodinu jsme tvořili takovou partičku - a Ivanu Trojanovi říkali pantáta.