V pátek se na Malé scéně pražského Studia DVA vrátí na divadelní prkna Jitka Čvančarová. Novinka Vlaštovka, ve které se objeví s Danielem Krejčíkem a kterou herečka navíc i režíruje, je její první premiéra po pěti letech.
Proč tak dlouhá pauza? Herectví jste omezila kvůli rodině?
To je ale už dávno. To bych nespojovala dohromady. Já jsem v první řadě máma, pak teprve všechno ostatní. Než se mi narodily děti, hrála jsem v sedmi pražských divadlech. Zlom nastal, když jsem v Divadle Ungelt v krásné hře Tennesseeho Williamse Království boží na zemi hrála postavu Myrtl, jež nesleze z jeviště. Přistihla jsem se, že když mojí dceři nebylo dobře, byla jsem nesnesitelně nervózní. Divák nic nepoznal, ale mne doslova sžíralo, že nejsem a nemohu být doma u ní. Pochopila jsem, že to spojit nelze, že nejsem schopna obětovat vzácný čas, a omezila jsem zásadně veškeré mé divadelní role. Pouze jsem natáčela. Až pak, mnohem později, za několik let jsem se dostala do stavu jakési plíživé dlouhodobé frustrace ze stále častější povrchnosti v mé profesi. Bylo to takové brodění se v mělkých vodách, v banálních tématech, často v amatérismu.
Tatínek v lágru? Za moje názory si mohli bolševici sami, vzpomíná Pavel Nový |
Jak byste své pocity popsala?
Přirovnala bych to k syndromu vařené žáby, který vychází tuším z bajky, kdy se žába v pomalu zahřívané vodě časem uvaří zaživa, protože nepozná, že se voda již nebezpečně ohřívá, a včas nevyskočí. To je to plíživé, nenápadné, které vás nakonec může pohltit. Člověk často věci omlouvá a z různých důvodů posunuje mantinely, ale někdy to prostě už nejde, je třeba říci dost a držet se zásad. Jinak se člověk nakonec ztratí sám sobě.
Jaký tedy následoval krok?
Asi před rokem a půl jsem se rozhodla poodstoupit od své profese, abych mohla možná ještě někdy nějak transformovaně pokračovat dál. Jestli vůbec. No a po tomto rozhodnutí jsem si velmi vážně zranila nohu, což mne opravdu na tři čtvrtě roku zcela pozastavilo. Takové razítko mého rozhodnutí. Spíše možná pečeť.
 |
Jaké jste měla výhledy?
Byla jsem schopná si představit, že už vůbec nebudu hrát. A nějak mne to zvlášť netrápilo. Řekla jsem si, že se možná za pět deset let vrátím, až mi nějaká vyšší moc, možná vesmír, možná andělé, možná osud, pošle do cesty téma, které bude důležité, aby prošlo mojí tvůrčí duší, a kdy bude mým úkolem, aby skrze mne lidé uslyšeli, ucítili slova a jejich významy.
Měl jste nějaký plán, co byste dělala, kdyby nic pro vás důležitého nepřišlo?
Neměla, věřila jsem, že to nějak bude. Hlavně jsem věděla, ze je to správné rozhodnutí. Čisté, hluboké. Mimo to pracuji velmi aktivně dvacet let v charitě a tam se ta práce nikdy nezastaví. Navíc jsem z mé rodiny vychovaná umět se postavit k jakékoli práci a dělat ji poctivě. Krok za krokem se pokorně vše nové naučit. Takže jsem byla připravená někde začít klidně úplně od začátku a vnitřně si za tím stát. Tím rozhodnutím se mi výrazně ulevilo, i když jsem racionálně nevěděla, čím se budu živit.
Pak ale přišla Vlaštovka…
Ano, uběhl téměř rok a vlétl mi, a to doslova, do cesty Daniel Krejčík, kterého jsem neznala, nikdy předtím jsme se ani nepotkali... V Praze na chodníku mne pozdravil, představil se mi a mířil právě do kavárny přečíst si španělskou hru, kterou předtím našel, což jsem se dozvěděla až posléze. Několik dní nato mi napsal, že si dovolil sehnat číslo a zda by mi hru mohl poslat. No a tak mi do mailu přistál tento výjimečný autentický text, jeden z nejlepších, které jsem kdy četla. Dotýká se základních lidských hodnot, principů a nastavení. Je výjimečný ve své autenticitě, ve svém hlubokém kontextu a já věděla, že to je on. S Danem jsme se sešli a já mu nakonec navrhla, že bych to ráda i zrežírovala. Moje představa byla totiž natolik jasná, že jsem ji musela zinscenovat od A až do Z.
S Matějem se zahrajeme nejlépe sami, přemýšlí Daniel Krejčík o seriálu |
Je to tedy poprvé, co režírujete. Byl to nějaký váš sen?
Ne, tohle není promyšlený plán, žádný kalkul, natož nějaké ego. Prostě jenom víte, že to musíte udělat. Čistě z nějakého hlubokého přesvědčení. Z lásky, z vášně, z úcty k tomu dílu. Režírovat sám sebe v takhle těžké hře není ani trochu snadné, ale já si byla jistá, že to musím udělat. Ani na chvíli jsem tomu všemu nepřestala věřit.
Hrdinové Vlaštovky si prochází dost těžkými životními záležitostmi. Jak jste se s tímto tématem dostali právě do divadla Studio DVA, kde to nebude standardní kus zdejší dramaturgie?
Ta hra je hodně intimní, velmi autentická a já potřebovala být s diváky na jedné oběžné dráze. Mít k tomu tedy adekvátní prostor, ani příliš malý, ani moc velký. Tak, aby měla ta společná energie kudy správně proudit a nikde neunikala. Já Vlaštovku četla někdy o Velikonocích a přemýšlela, které divadlo pochopí důležitost toho textu a zároveň bude schopné zareagovat tak nezvykle rychle. Dramaturgický plán divadel je na několik let dopředu daný. Koho chytne za srdce? Kdo tím bude žít stejně jako já? Tim správným člověkem, kterého Vlaštovka zasáhla, byl Michal Hrubý. Dokázal ihned najít prostor pro premiéru 17. listopadu. Nezvyklý termín, ale jediný, co jsme našli.
Dokázala byste shrnout, o čem Vlaštovka je?
Je to velmi silný lidský příběh, na motivy skutečné události. Věhlasná operní zpěvačka přijímá na hodinu zpěvu mladého muže, který se chce naučit zpívat. Už od samého začátku je jasné, že to bude všechno ještě jinak, než jak se na první pohled zdá. Během skvostně napsaných dialogů se divák bude ptát, co se ještě může stát? A pořád to má další a další, trochu až detektivní pokračování. Dvojice se dotýká zásadních lidských témat, jako je pojetí viny, pochopeni, lásky, tolerance, bolesti, odpuštění.
Zázrak a výjimečnost toho textu spočívá v tom, že posiluje v lidech to dobré. Proto jsem chtěla mít téměř prázdnou scénu, aby diváka od textu nic neodvádělo. Herec, příběh, emoce, nic víc. Pro herce je to ta nejnáročnější disciplína. Není čím si pomoct, za co se schovat. Jen naprosto a zcela obnažený herec a text!
V seznamu tvůrců jsou psána známá jména jako Václav Marhoul či Tomáš Hanák. Proč jste je oslovila?
Protože jsem byla přesvědčená, že právě těmto všem vlétne Vlaštovka přímo do srdce. Že pochopí vše, co s sebou ten text nese. A že pochopí mne. Začnu u Tomáše Hanáka. Klíčovým momentem děje je píseň, ukolébavka. Nebyla jsem s překladem jejího textu spokojená, byl málo poetický a nezpěvný. Já ji přebásnit nedokázala. Poprosila jsem právě Tomáše, zda by ji mohl znovu napsat. Tomáš je velmi hluboký člověk, ačkoli si stále ze všeho dělá legraci. Mám ho moc ráda a Vlaštovku trefil naprosto přesně, napsal skutečně překrásný text.
Scénu vytvořil Marek Cpin, můj spolužák z fakulty. Dostal ode mne za úkol vytvořit na jevišti „nic“, což je na divadle to nejtěžší. Aby to „nic“ fungovalo a mělo atmosféru. Řekla jsem, že potřebuji prázdnou, čistou, světlou scénu, že tam musí být pouze klavír, židle a možná ještě jedna. Toť vše. A Marek to vymyslel přesně! Dokonale! Je to úžasný scénograf!
Hudbu vytvořil Matěj Kroupa, velmi citlivý skladatel a nesmírně skromný člověk. Věděla jsem, že ho Vlaštovka chytne za srdce a on pochopí, co je potřeba. Pracovali jsme spolu už na Nabarveném ptáčeti, kde jsem nazpívala závěrečnou píseň, kterou on skvostně přearanžoval.
A Václav Marhoul je můj blízký člověk, se kterým si výjimečně rozumím, jak lidsky, tak ve všech tvůrčích záležitostech. Věříme si, spoléháme na sebe. A tím, že režíruji sama sebe ve hře, kdy ani jeden z obou herců nikdy neodejde z jeviště, potřebovala jsem v jisté fázi kontrolu druhých očí. Pravě těch jeho.
Jak to rozhodnutí režírovat sebe samu zpětně hodnotíte?
Mám k té profesi obrovský respekt, je to velmi těžká disciplína, ale ta svoboda, která jde samozřejmě ruku v ruce s obrovskou odpovědností, ta tvůrčí svoboda je nezměrně naplňující. Myslím, že můžu říct, že jsem šťastná, jakkoli je to nelehké.
A co tedy bude Vlaštovka znamenat pro vaši kariéru? Nakopne vás zase někam dál?
To vůbec neřeším. Já se skrze Vlaštovku toužím dotknout lidských srdcí, lidských duší v tom správném místě.
