Hlasité sakrování Pavla Štěpánka, hrdého majitele šumavské biofarmy na Slunečné, do představ o idylickém klidu a míru na venkově tak úplně nezapadá. Má ale svůj důvod - biofarmář právě opravuje rozbité čerpadlo na vodu. Nikdy nekončící práce je totiž druhou stranou mince venkovské pohody. Takže když už se chcete něco dozvědět o té dřině, která za hmatatelnými úspěchy dnes už zkušeného biofarmáře stojí, musíte prostě vyrazit na louku za ním.
Pavel Štěpánek pochází z Ostravy, kde vystudoval konstrukční strojařinu. Snil ale o fotografování. To byl jeden z důvodů, proč v roce 1983 emigroval a v Německu se pozvolna pustil do plnění svých přání.
Vystudoval fotoinženýrství a díky práci v technickém marketingu foto-gigantu AGFA začal objevovat svět. Tehdy lákavými snímky turistických destinací zásoboval prestižní magazíny zaměřené na cestovní rucha rozjížděl i vlastní obrazové projekty. Až přišel zlomový moment v roce 1995.
Co se tehdy přihodilo?
Dělal jsem tehdy ve Slovinsku na jedné reportáži pro časopis Merian. Dva týdny pršelo jako z konve, a já se rozhodl, že toho mám dost a jedu domů. Cestou přes Rakousko navíc byla nějaká objížďka, takže jsem zajel až k hranicím. Zatímco já jel v šedivém deštivém mračnu, na obzoru nad horami na severu bylo krásně modro. Podle mapy tam je Šumava. Tak jsem si udělal malý výlet. A když jsem to uviděl…no, tahle moje malá zajížďka trvá vlastně dodnes. Bylo mi to prostě osudné.
Jako nové bydliště jste si vybral místo se skutečně symbolickým názvem. Slunečná.
V životě bych se do Čech nevrátil, a pro žádné jiné místo něco takového nedělal. Ale Slunečná mě dostala, a prozatím jsem pořád jejím otrokem. Těžko se to vysvětluje, ale když něco máte rád - stejně jako když milujete ženskou - tak pro to uděláte všecko.
Nejdřív jsem tu chtěl mít studio, pak chalupu, a nakonec z toho vznikl statek se zvířaty, které k tomu prostě patří. Postupně se to nějak proměnilo v mlékárnu a sýrárnu, okolní ruiny v bourárnu, stáje, chlívy, nedávno i penziony a teď i dlouho připravovanou galerii.
Jak to na Slunečné vypadalo, když jste se sem vydal poprvé? Kolik budov tu vlastně stálo? V jakém stavu?
Ta budova, ve které teď bydlím, byla v úplně dezolátním stavu. Od roku 1974 vlastně oficiálně neexistovala, byl na ni vydán demoliční výměr. Předtím sloužila jako odchovna jalovic a k uskladnění, jako stodola, vlastně nikdy nebyla obytnou budovou. I ty ostatní stavby byly součástí státního statku. Představte si ty zapadlé štíty, prolomenou střechu, okýnka 80 x 80 cm, spíš takové střílny, a do toho samozřejmě neskutečný nepořádek. Z kopřiv vyčnívaly kusy nějaké zdi…
V roce 1995 už jsem to kupoval jako „movitost“, protože ten barák už nebyl zahrnutý v katastru, a ponejprv jsem si myslel, že z toho udělám denní studio na fotografování. V té době jsem byl totiž hodně vášnivý fotograf, asi tak stejně, jako jsem teď hodně vášnivý zemědělec. Říkal jsem si, že tady by se dobře fotila móda při denním světle. Teď je z toho sýrárna…
Takže nápad na biofarmu nebyl tím prvním?
Vůbec. Byl jsem v té době hrozně šťastný a spokojený fotograf. Dělal jsem to, co jsem si vždycky přál, a nikdy jsem ani neztratil myšlenku nad tím, že bych se stal farmářem. Nikdy.
Slunečná a její okolí v roce 2006
Co říkali místní a sousedi na váš nápad rekonstrukce zdejších polorozpadlých domů?
To mě moc nezajímalo. Ale třeba starosta, ten si myslel, že jsem se úplně zbláznil; že nevím, co to obnáší, že to prostě nezvládnu a dřív nebo později s tím praštím. Protože už jenom dát do kupy tu budovu… A potom, když jsem si pořídil první dvě kozy, tak už se jen usmíval. Měl čemu, protože když jsem dělal první sena, tak jsem toho skutečně moc nevěděl.
Právě, ty zkušenosti. Kde jste je sbíral?
Ze začátku jsem se snažil koukat, jak to dělají ti ostatní, a to se nakonec vždycky ukázalo špatně. Teď si to dělám po svém, a jsem široko daleko první, který tu má včas udělaná sena. Smutné je, že většině sousedů zemědělců tady okolo bohužel nejde ani tak o výživu pro zvířata, ale o dotace. Prostě, aby si mohli udělat čárku za splněný úkol. A to, jak to udělají a jak to vypadá, je ani moc netrápí.
Holt to srdíčko u těch zvířat nemají. Víte, zemědělství v celé Evropě, ale hlavně tady v Čechách, je „zničené“ právě tím, že jsou dotace. Kdyby se lidi museli skutečně starat o zvířata, aby se měla dobře, tak by to tady vypadalo úplně jinak.
Dotace zemědělcům v Česku„Zemědělské dotace by určitě mohly být využívány mnohem prospěšněji. Není zdaleka pravidlem, že čím zodpovědněji zemědělec hospodaří - tedy šetrněji k přírodě, hospodářským zvířatům a podobně - tím více je dotacemi odměňován. Plošné dotace s platbou na hektar mnohdy způsobují opačný efekt: nejvýhodnější je uplatnit co největší plochu pozemků do dotačního titulu s jednoduchými pravidly, a tak trochu rezignovat na normální hospodaření. Ztrácí se zemědělská zkušenost a zemědělská krajina je stále více jednotvárnější. Přitom je zapotřebí podporovat pravý opak: udržitelné zemědělské hospodaření, které umí vyprodukovat kvalitní produkty a je v souladu s místními přírodními podmínkami,“ vysvětluje současnou situaci kolem dotací Martin Střelec, faremní enviromentální poradce z organizace Juniperia. |
Popíšete prosím, jaké stavební práce vás čekaly, než váš dům získal dnešní podobu?
Z původního obvodového zdiva zůstalo tak 10 %, krov jsem opravil a zesílil, jinak tam vevnitř nezůstala ani jedna příčka. Tedy příčka, v podstatě tu fungovaly jen jakési na hlíně pofiderně postavené věci, a ty jsem radši zboural. Musel jsem udělat nové základy, pak to to celé podizolovat. Vevnitř jsem vlastně udělal jakousi vnitřní „vanu“ z hurdisek, s mezerou od kamenných stěn, aby tam vzduch cirkuloval a do obytné části se nedostaly žádné špatné výpary z kamenných zdí, z toho, co tam za ta léta krávy pustily.
Během práce jsem si nasbíral hrozně moc literatury, a nastudoval si, jak dřív vypadaly interiéry - třeba překlady kolem oken, abych nedělal rovné rohy nad okny bez obloučků. V Čechách té literatury moc nebylo, ale v Německu naštěstí jo, tam už to téma rekonstrukcí žilo. No, a pak třeba dlažby do domu - mám tu pálenou terakotovou i dubovou špalíkovou.
Zkoušel jsem různé věci. Dneska bych to už asi nezvládl, protože tehdy jsem ještě vydělával peníze jako fotograf, a šlo to o hodně rychleji.
Vy jste zvládal rekonstruovat statek, a zároveň u toho regulérně pracovat?
Do roku 2000 jsem jenom dojížděl, třeba jednou do měsíce na čtrnáct dní, a pak zase zpátky do Kolína nad Rýnem. Sbalit si fidlátka a odletět někam fotografovat. Dva tři týdny na cestách, odevzdat dílo, a pak zase do Čech.
Bylo to hodně náročné, na Slunečné se ještě nedalo bydlet, rok a půl jsem tu spal v obytném voze. Teď, když se podívám zpátky, tak si sám říkám, jak jsem mohl mít takové růžové brejle, že jsem to všechno neviděl tak hrozné. Viděl jsem tehdy vlastně možná dál než dneska.
Pak jsem se snažil o zprovoznění té ruiny, ze které je dnes penzion za silnicí. Trvalo to čtyři a půl roku, než jsem tam měl první hosty. Už to vypadalo, že to nikdy neotevřu. A zatímco já byl na stavbě, tak moje fotografování už hodně kulhalo. A tak jsem se na přelomu let 2005/06 definitivně rozhodl, že se stanu farmářem.
Nemrzí vás to rozhodnutí dnes?
Mě mrzí jiné věci. Vývoj etiky a společnosti v Čechách. Já byl asi hodně naivní. Myslel jsem, že to půjde dopředu, a ono to spíš stagnuje. A ty síly, které vládly dříve, vládnou stínově - a možná ani ne stínově - i dnes, a z toho je mi spíš nevolno. Mě jde o to dělat něco smysluplného, a dělat to rozumně.
Není to ale pořád špatné. Teď mám zase trochu lepší pocit, když vidím, že tu ještě dobří lidé jsou, a že se Šumava nepromění na pásy golfových hřišť, lanovek a realizovaných developerských záměrů, že se z národního praku nestane lunapark. Ne že by mi to nepomohlo. Pro mě by to bylo efektní: jsem kousíček od jádra, kde měly vznikat velké věci, a jistě bych si na tom přihřál polívčičku. Ale to není nic pro mě, proto na Šumavě nejsem. Já umím vydělávat peníze daleko jednodušším způsobem, a víc hezky… Já se sem vydal pro myšlenku, ne pro zbohatnutí.
Kde se mají dobře zvířata, tam se většinou líbí i dětem.
Jak teď v současnosti vypadají zvířecí obyvatelé biofarmy? Kolik tak asi obhospodařujete koz, krav a ovcí?
Úplně přesná čísla vám nepovím, ono se to dost rychle mění. V současnosti máme tak kolem stovky ovcí bahnic, a k tomu ještě tak 80 až 100 jehňat. Pak tu napočítáme okolo šedesátky koz, které mají asi 50 až 60 kůzlat, pak máme čtyři dojné krávy, kolem dvaceti skotských náhorních, dva oslíky, nějakou drůbež. A kočku a psa.
Přát si žít na farmě je jedna věc, ale jak se třeba obyčejný člověk naučí dělat sýr?
Já nakonec opravdu z knížek. Jsem hrozně vděčný za to, že v Rakousku existuje sýrařská příručka, kde nejsou jen recepty, ale i prakticky zaměřená teorie, jak to všechno funguje. Na začátku jsem tomu rozuměl tak z jedné desetiny. A ty recepty nejsou popsané jako „udělej tohle a tohle“, ale spíš popis situací, uvedené příčiny chyb a způsoby nápravy. Až zase budu chtít něco nového zkoušet, tak si ji zase prolistuju. Je to taková nevyčerpatelná studnice nápadů a postřehů. Nespokojil jsem se s amatérským přístupem. Mlékárna i porážkové místo jsou přesně podle norem, v certifikované bio-kvalitě. Bylo to náročné a je to pořád dřina.
Máte zkušenost s nějakým paradoxním opatřením, které vám zbytečně komplikuje práci?
V Čechách například nikdo nebere v potaz, že porážíme 2 až 3 býky ročně, někdy třeba jen jednoho, a přitom musíme plnit podmínky jako velká jatka. Každou chvíli brát stěry ze stěn, vést katalogy a výkazy o čištění a větrání, provádět laboratorní rozbory z masa zvířat. A zatím se v mezičase změnila v Čechách legislativa, že si sedlák může sám zabít pro sebe celé tele.
To je dost jedinečná ptákovina v rámci celé západní civilizace, v kultivovaném světě je tohle standardně pod veterinárním dohledem. Je to černá díra v našem zákoně, protože ukažte mi toho člověka, který sežere celého býka - protože oficiálně ho nesmí prodávat. Jasně, že ho ve skutečnosti půlku prodá, a přitom nemusí vést žádné zápisy - zatímco já musím celou tu věc přes sebe nechat přejít, po pár letech dělat audit, HACCP (systém analýzy rizika a stanovení kritických kontrolních bodů ve výrobě potravin - pozn. red.) a tak. Je to složitý a pořád ještě složitější.
Kdy jste získal certifikát Originální šumavský výrobek a na které produkty? Pomohlo to nějak vašemu podnikání?
Na Šumavě jsem byl první první, komu komise tento certifikát udělila, vztahuje se na veškeré mléčné výrobky a jatečné maso, takže hlavně sýry, jogurty, kefíry. Každý, kdo jede kolem, se tu může zastavit a nakoupit. Moje přítelkyně sice není nadšená, když u nás někdo zazvoní večer, ale i to jde….
A jestli se daří? No, fungujeme... Je to teď spíš takový kolorit. Prodej kvalitních potravin se na celém výdělku tady podílí jen několika procenty.
Fotografického umění repektive umění vůbec jste se ale zcela nevzdal, prý jste tu otevřel i galerii?
No, zrekonstruovali jsme další ze staveb. Dřív to byla taky taková polorozpadlá stodola, kde jsme měli sklad balíků sena a teď je z ní další penzion, jídelna s kuchyní, a hlavně je tam galerie. Druhá část expozice je přitom situována do prostoru stáje. Těžko říct, jesti když nastupující ministr zemědělství prohlásil, že je zapotřebí oživit vesnici a přivést na ni kulturu, měl zrovna takovou představu.
Motiv slunce se prolíná i galerií na Slunečné, vpravo detail, ze kterého můžete nápad okoukat.
Teď část vystavovaných obrazů ve stáji signují vlaštovky. To k tomu ale patří. Z hlediska umění si tady si každý vybere: kdo má rád plastické umění, tak nahoře jsou skulptury a obrazy, a ve stáji si přijdou na své ti, co mají rádi fotografie. Galerie v bývalé stodole je teď v rukou umělců. Jedna věc hraje s druhou. Ten prostor je úžasný, a já si myslím, že ty skulptury ho udělají ještě lepší. Dělá to doopravdy atmosféru, která je jedinečná. I ty staré trámy, člověk si tu uvědomí, že je to také ve skutečnosti skulptura, monument.
