Do Prahy totiž brzy přicestuje jak nový chovný samec, tak nová samice, a Zoo Praha by se v dohledné době mohla dočkat dvou nových mláďat. Tou samicí je Duni, dcera první gorily narozené v Praze. Dcera legendární Moji, miláčka pražské zoo, která v roce 2011 odešla do španělského Cabárcena, aby mohla založit rodinu. Je to neuvěřitelné, ale její příběh tedy bude v Praze pokračovat.
Nicméně vezměme to od „nového začátku“ – ve středu 8. června jste přestěhovali skupinu gorilích samic a samečka Ajabua do nového pavilonu goril v horní části zoo (v sousedství Údolí slonů), ovšem stříbrohřbetý samec Richard a jeho dva synové, Kiburi a Nuru, zůstali v pavilonu původním. Jak to zvládají?
Po přestěhování gorily přijímaly tak dvě třetiny obvyklé krmné dávky, a to jak samci v původním, spodním pavilonu, tak samice „nahoře“, tedy v pavilonu novém. Ta změna je pro ně pro všechny pochopitelně nějak zatěžující, ale po pár dnech už začali fungovat ve standardním režimu. Aktuálně už je původní pavilon s Richardem, Kiburim a Nuruem otevřen a návštěvníci se na ně opět mohou zajít podívat. Když budu citovat Martina Vojáčka, vrchního chovatele primátů, tak nečekal, že by to mohlo jít až tak dobře.
Na základě čeho padlo rozhodnutí ponechat samce v původním pavilonu utopeném v dolíku? A to i přes zkušenosti s evakuací goril na raftech v roce 2002, tak s problematickým přesunem Richarda do povodňové věže v červnu 2013, které si mnozí velice dobře pamatují?
Aniž bych chtěl otázku případné evakuace bagatelizovat, rád bych všechny ujistil, že přesun tří goril, respektive tří dospělých samců, je záležitost v úplně jiné rovině než by byla evakuace celé rodinné skupiny, jak jsme to zažili před devíti lety. Kiburi a Nuru by to měli zvládnout bez problémů, Richarda jsme v tréninku naučili, že si dobrovolně nechá píchnout injekci, takže by nebyl problém ho v nutném případě uspat. Navíc je soužití samců v jedné skupině naprosto přirozené, probíhá to tak i v přírodě, kdy se dospívající samci oddělí od rodinné skupiny, a Richard se svými syny tím tedy nijak netrpí. Třeba se mu i ulevilo (úsměv).
Gorilí samice v Zoo Praha se přestěhovaly, dočkají se i nového samce |
To rozhodnutí tedy nebylo otázkou posledních dnů či týdnů...
Přesně tak, byla to jedna z alternativ, i když definitivně se o tom rozhodlo opravdu poměrně nedávno. Je potřeba si uvědomit, jaké vyhlídky by měla gorilí skupina, která už od koordinátora chovu neměla povolena další mláďata. Jednoduše proto, že nejde o zvlášť geneticky cenné jedince a Richard si svůj díl v tomto směru už prostě vybral. Jen tak mimochodem, u jeho dcery Moji jsme rádi, že jí bylo dopřáno alespoň jedno mládě, a to díky geneticky cennému samci ve španělském Cabárcenu, kam se ji podařilo umístit.
Nesmíme totiž zapomínat, že gorily v lidské péči jsou především záložní populací ohroženého druhu lidoopa, proto tak přísná kritéria. Jsou nutná, na genetickém materiálu jedince prostě zcela zásadně záleží. Proto jsme se také už někdy před šesti lety bavili s Markem Ždánským, bývalým chovatelem goril ze Zoo Praha, který se jejich problematice dlouhodobě věnuje, že by bylo nejlepším řešením vytvořit čistě samčí skupinu, a v novém si ponechat větší prostor pro další chov.
Takže když vám pak v souvislosti s dostavbou velice velkorysého nového pavilonu pro gorilí skupinu přijde konkrétní nabídka koordinátora chovu na umístění nového samce se samicí, kteří by se v létě připojili k našim třem samicím a mohli přivést na svět nové mládě – a druhé buď Kijivu nebo Shinda – tak není nad čím přemýšlet. Naše gorilí skupina tím získala novou budoucnost.
Kdyby to bylo takové: možná, třeba, eventuálně někdy, tak bychom asi také uvažovali jinak. Ale když přišel jasný příslib, de facto už nebylo o čem přemýšlet. Gorilí skupina s mláďaty má úplně jinou energii, je to ryzí esence života jak má být. Na to prostě musíte kývnout.
Prozradíte tedy o novém samci a samici víc?
Ano, konečně je vše dojednáno, schváleno a potvrzeno: trojici samic a malého Ajabua doplní v novém pavilonu goril samec Kisumu a samička Duni, jediná dcera naší slavné Moji. Její příběh tak bude v Praze pokračovat. Lepší vyústění jsme si nemohli přát – a dokonce ani představit.
Role vůdčího samce v Rezervaci Dja, jak je nový pavilon pojmenován, se ujme Kisumu, narozený v Mnichově v roce 1997.
Duni, dcera Moji, přicestuje ze španělského Cabárcena a připojí se k chovným samicím v novém pavilonu Zoo Praha.
Role vůdčího samce v Rezervaci Dja, jak jsme nový pavilon pojmenovali, se ujme Kisumu, který se narodil v Mnichově v roce 1997. Odchovali ho jeho rodiče Sonja a Roututu a v sedmi letech se přesunul do mládenecké skupiny v rakouském Schmidingu, odkud k nám také přicestuje. Co je podstatné – na rozdíl od našeho Richarda, jehož linie je již tzv. přereprezentovaná, a tudíž již nesmí mít další mláďata, Kisumu má mnohem lepší ranking a měl by se u nás v dohledné době stát otcem hned dvou potomků.
Moja nám v zázemí přinesla ukázat mládě až k mříži, říká Miroslav Bobek |
Nabídla se tato změna právě díky tomu přesunu do nového pavilonu?
No jasně. A muselo se to udělat teď. Nejde říct, že Richarda se samicemi přestěhujeme, a pak ho přestěhujeme zpátky dolů, když se to bude hodit. To prostě nejde. Pro spoustu lidí to může být kyselé jablko, ale o málo čem jsem tak hluboce přesvědčený jako o správném rozhodnutí, jako o tom, uspořádat to s u nás s gorilami právě tímto způsobem.
Lze předjímat, jak se Richard i Kiburi a Nuru s odchodem samic a Ajabua vyrovnají?
Je pravda, že Richard ty nejkritičtější dny překonal díky uklidňujícím prostředkům. Zatímco během stresových situací kdykoliv dříve je dostával až jako terapii, když ho něco rozhodilo, tentokrát se po nich na ten přechod sáhlo plánovaně. A opravdu se zdá, že to zvládá mnohem lépe než třeba odchod Moji, kdy velmi pohubl. Teď je to daleko lepší, dokonce už v den odstěhování samic žral. Sice málo, vybíral si, ale žral, což je úžasné. Frustrovaný a naštvaný ovšem každopádně byl.
Když budeme hledat paralelu ve volné přírodě, i tam samec může přijít o svou skupinu samic...
Tam je každý samec pod ohromným tlakem. Okolo neustále krouží mladí samci a chtějí mu „ukrást“ ty samice nebo sebrat celou skupinu. Co si budeme povídat, vzhledem k tomu jaký Richard je, tak nevěřím, že v přírodě by to uhrál. Fakt tomu nevěřím. Richard je prostě hrozně konzervativní a v něčem i labilní. Nechci ho shazovat, ale v přírodě by holt podstoupil nějaký ten boj a výsledek by byl minimálně nejistý. Tady to ale nejde dělat jako v přírodě, nechat samce, aby si to „rozdali“, muselo se rozhodnout.
Richard odchod samic i Ajabua zvládnul skvěle. Na snímku ve venkovním výběhu po dvou dnech od jejich odchodu. (10. 6. 2022)
Samci ve venkovním výběhu po dvou týdnech od odchodu samic a Ajabua (23.6.2022). Původní pavilon je návštěvníkům opět otevřen.
Bylo prostě nutné v daném rámci přistoupit na to, co je pro gorily přirozené...
Neměl to jisté tady na věky a dvojnásob by to platilo v přírodě, kde je vše v neustálém pohybu. Když jsem byl u goril nížinných ve střední Africe, tak jsem mnohokrát slyšel konstatování ve stylu: ta samice, co jsi tu viděl minule, tak tu unesl jiný samec do jiné skupiny. Tam dochází neustále k nějakým interakcím a přesunům, tak to holt funguje. V zoo holt část těchto procesů musíme vzít nějakým způsobem do vlastních rukou.
Nový pavilon si skupinu s mláďaty zaslouží
Co přestěhované samice a malý Ajabu? Jak se jim v novém pavilonu líbí?
Podobně jako kluci dole. Také po přestěhování přijímaly zhruba dvě třetiny své krmné dávky, nicméně už druhý den po přesunu s původního pavilonu se přestěhovaly do vnitřní expozice a žraly tam okus. Dokonce ji preferují před zázemím a zůstávají v ní i na noc. Dnes už všichni žerou normálně, užívají si nové enrichmentové prvky, s novým prostředím se sžívají bez problémů, chodí i ven. Takže nahoře v novém pavilonu dobrý a dole taky.
Samice i mladý sameček Ajabu už se také důkladně seznámili s vnitřní expozicí, kterou preferují před zázemím a zůstávají v ní i na noc. Nejnověji už začali chodit i do venkovního výběhu, důkladně ho prozkoumali a se zájmem sledují vedlejší africký výběh se žirafami. Zájem o krmení mají všechny gorily normální a baví je i enrichmentové prvky – přes víkend vyřešili například hlavolam, který má přidanou v hodnotu v tom, že funguje i jako palanda, na níž se gorily střídají. Úkolu dostat z hlavolamu ven lískové oříšky pomocí klacíku se na jedničku zhostil hlavně Ajabu.
V zázemí nového pavilonu už jsou také přestěhované guerézy, kdy se s nimi samice a Ajabu potkají?
Myslím že to bude v pohodě, zatím se seznamují přes sklo, než je k sobě pustíme. Mít spolubydlící pro ně bude příjemné oživení. Jde nám totiž o to, aby měly kromě návštěvníků a veškerého enrichmentu v novém pavilonu i další podněty a měly to tam celkově živější. Což je v plánu dělat i pro samce „dole“, ti k sobě pravděpodobně dostanou kočkodany.
Nový pavilon goril ožívá, brzy se přistěhuje i Richard s rodinou |
Jak je vůbec celý nový pavilon pojatý, co v něm návštěvníky na slavnostní otevření 28. září čeká?
Nový pavilon goril jsme koncipovali tak, aby návštěvníkům poskytl zážitek cesty Kamerunem. Vnitřní prostory pavilonu mají ve své vstupní části evokovat cestu po nezpevněných cestách kamerunského venkova až do vesnice na okraji pralesa. A za vesnicí již začíná tropický deštný les – pro vytvoření jeho věrohodné iluze jsme udělali naprosté maximum. Vymodelované kmeny doplňuje množství živých rostlin a prostorový zvuk smíchaný z autentických nahrávek pořízených v kamerunském pralese má pak věrohodnost této iluze ještě zesílit. Vyvrcholením prohlídky vnitřních prostor bude ovšem rozlehlá expozice nové rodinné skupiny goril; nevím, jestli je vůbec někde na světě pro gorily vybudována vnitřní expozice o srovnatelné ploše.
Ostatně i návštěvnický prostor s hledištěm myslím překvapí svou velkorysostí. Venku pak přijdou návštěvníci k prostornému výběhu rodinné skupiny goril, kterému dominuje padlý pralesní velikán a několik vzrostlých stromů. U pavilonu stojí také autentický Toulavý autobus, který opravdu brázdil prašné a rozbité cesty mezi kamerunským hlavním městem Yaoundé, okolními vesnicemi a biosférickou rezervací Dja a umožnil stovkám afrických školáků poznat gorily a další faunu pralesa na vlastní oči v rámci vzdělávacího programu. Je to ten úplně první autobus, koupený z druhé ruky, který si v Africe své odsloužil – tamější terén je opravdu hrozný – a stejně už byl nahrazen jiným. Tak jsme ho nechali přivézt a zakonzervovat tak, jak je omlácený, jen aby to dál nerezivělo, i když jsou na něm vidět nezacelené africké jizvy.
U nového gorilího pavilonu bude k vidění i první Toulavý autobus, který převážel kamerunské školáky mezi pralesy Dja a metropolí Yaoundé v rámci vzdělávacího programu.
Pustíte do něj děti i u nás?
Samozřejmě, i u nás bude sloužit pro dětské vzdělávací programy, bude tam i obrazovka. Stejně tak jsme v Kamerunu koupili a do nového pavilonu přivezli staré vybavení místní školní třídy – kterou za utržené peníze samozřejmě nahradil nový nábytek a vybavení – to bude další místo pro vzdělávací programy včetně projekcí a podobně. Prostě děláme vše pro to, aby pocit návštěvníka, že se přenesl do domoviny goril, byl co nejautentičtější. Pro děti i dospělé.
Dokreslí tedy africký deštný prales kromě gueréz i další africká fauna?
Ano, budou tam nejen guerézy, které už se přestěhovaly, ale i další zvířata, která k Africe neodmyslitelně patří. Například krysy obrovské, což je typický představitel deštného lesa, současně typický bushmeat a další adept na chov, i když si myslím, že to v tomto případě moc nadějné není. Je to zvíře strašně zajímavé tím, jak je chytré a používá se například na vyhledávání min. Jedna z těchto krys dokonce dostala britské vyznamená za to, kolik našla min. Dále tam budou kočkodani, kaloni či štětkouni. I bezobratlí, třeba zlatohlávci.
A také jsme dovezli nosatce, jejichž larvy se jedí, smažené na špejli. Sice se živí listy palem – konkrétně rafie, symbolu střední Afriky – a je tedy docela složité pro ně potravu zajistit. A my se navíc snažíme vyvinout způsob, jak nosatce chovat a rozmnožovat, aniž by k tomu byly potřeba ty palmy – aby se dali krmit něčím jiným. Což by ve finále mohlo zase pomoci in situ, tedy přímo na místě v Africe. A kdybychom je fakt dokázali množit, tak bychom je chtěli nabídnout návštěvníkům i ochutnat.
Zoo Praha z Kamerunu dovezla i nosatce, jejichž larvy (na snímku nahoře) se jedí, smažené na špejli. Snaží se o jejich chov, takže by se návštěvníci mohli dočkat nabídky ochutnávky.
Protože v Africe už se jako zdroj potravy začínají chovat – podobně jako řekomyši - a pokud nosatce cíleně chováte, máte výnos několikanásobně vyšší. Lidé totiž jejich larvy původně sbírali v padlých palmách, ale protože spotřeba roste, začali palmy kácet, aby na ně nalítali nosatci a oni z nich pak mohli vybírat larvy. Cílený chov nosatců by měl kácení eliminovat.
Když jsme u palem, co nový pavilon a flora? Nakolik bylo složité vybírat zeleň, aby vydržela soužití s obyvateli pavilonu?
U goril to naštěstí nebylo tak složité jako například v případě Rákosova pavilonu, protože většina rostlinstva je v návštěvnických prostorách. A je ho tam opravdu velice mnoho, včetně celých zelených stěn. To byla pro manžele Chvostovy bezpochyby vyšší dívčí to zvládnout, byla s tím spousta práce, od substrátu přes rostliny až po závlahy. Je to opravdu nesrovnatelné s žádným jiným pavilonem pro gorily na světě, jak nám při své nedávné návštěvě potvrdil i expert Anthony Sheridan.
V nějaké míře se možné ohrožení rostlin gorilami týká opravdu velkoryse pojatého venkovního výběhu, nicméně tam je většina stromů ochráněná. Mimochodem gorily tam mají i takový bazének, aby se tam mohly cachtat, jako jsem to viděl v Kongu. Další venkovní vegetací je i zelená střecha pavilonu, která dokonale splývá s okolní trojskou stepí. A skutečně na ní najdete i ty samé rostliny, takže když se přes nový pavilon díváte směrem na Sklenářku, ani nevidíte ten přechod.
Kočkodan Brazzův -či kaloni plaví dokreslí autentickou atmosféru kamerunského pralesa.
Takže v podstatě tam budou chybět jen ptáci...
Ptáci tam sice nejsou fyzicky, ale pocitově ano, jsou totiž přítomní přímo ve zvuku pralesa, který celou atmosféru včetně dokresluje, podobně jako velice sofistikované osvětlení. A ten prostorový zvuk je opravdu dokonalý. Úžasný. Nevěřil jsem, že to může tak fungovat, ale skladatel Michal Rataj namixoval autentické zvuky pořízené přímo v Kamerunu naprosto geniálně. Slyšíte zoborožce, jak přelétávají korunami nad vámi, úplně cítíte poryvy jejich křídel, nebo vás najednou vyděsí, jak nedaleko s rachotem padne strom.
Když nový pavilon takto barvitě vykreslujete, tak tam asi člověk opravdu chce vidět kompletní gorilí skupinu. Tedy i s mláďaty...
Souhlasím. Měla by tam být funkční skupina a my pro to musíme udělat všechno.
Inspirovali jste se i ve světě, jak kde mají vyřešené pavilony goril?
Určitě, nejen kurátor Pavel Brandl to dobře zná, i naši architekti a spousta dalších lidí ze zoo společně objíždějí evropská zoo. A mně osobně se už kdysi velmi líbila expozice Kongo v New Yorku, v Bronx Zoo. To je expozice, která ve mě vyvolává pocit Afriky, i když je to samozřejmě stylizované. Ale ten pocit tam byl, řadou detailů mi to střední Afriku evokovalo. Leckde se u nás Afrika stylizuje podle představy někoho, kdo tam nikdy nebyl, takže se exotika vymýšlí podle až dětských představ z knížek. Kdežto v té expozici Kongo v bronxské zoo si řeknete: To je přesně ono.
Už tehdy tam měli podobné hlediště, jako máme pro naše návštěvníky připravené my, i když mnohem menší. U nás návštěvníci najdou uprostřed pavilonu ohromný prostor velikosti 650 čtverečních metrů, kde si mohou v klidu sednout na takové stupínky a ty gorily pozorovat. Nebudou prostě všichni stát u skla a nikdo další nic neuvidí. Protože i když někdo bude u těch skel stát, z těch vyšších pozic do expozice na gorily uvidíte i tak. Při návštěvě pavilonu prostě sice pocházíte Afrikou, ale když už se před vám otevře pohled na gorily – podobně jako v reálném deštném pralese při návštěvě habituované skupiny – tak je to technicistní a podřízené návštěvnickému provozu.
Na povodně zapomínat nelze
Ve spojitosti s gorilami se jen těžko dají vynechat povodně jako takové. Co protipovodňová opatření, nezapomíná se na ně?
Gorilí samice jsme do nového pavilonu přestěhovali dvacet let poté, co zoo postihla v roce 2002 tisíciletá voda a gorily se musely evakuovat na raftech. A to z nového pavilonu otevřeného jen rok předtím, postaveného v ďolíku, i když s protipovodňovou věží; kam ovšem celou gorilí rodinu jen tak nedostanete, jak se prakticky ukázalo. To se tenkrát hodně nepovedlo. Jinak bych se k tomu nechtěl vracet. Důležité je, co se udělá, aby se to neopakovalo.
A na tom se pracuje. Už v roce 2010, když jsem do zoo nastoupil, jsem se svými nadřízenými o protipovodňové ochraně mluvil. Ale až po povodních 2013 se rozhodlo o stavbě nového pavilonu, a to samé léto se pak našlo právě tohle místo pod Sklenářkou, v kopci.
V zoo ale nejde jen o gorily...
Samozřejmě. Odborníci před pár lety udělali i fyzikální modely Vltavy, jak zoo ochránit. Navíc je už hodně detailně rozpracovaná studie – v gesci Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy – za níž je řada let práce a podle ní tady časem bude mohutná protipovodňová zeď. Málo platné, i kvůli povodním v roce 2013 se snahy o smysluplnou protipovodňovou ochranu opět více rozhýbaly. Což je dobře.“
Praha se opevňuje proti velké vodě, kolem řeky buduje stavby za miliony |
A když se ještě vrátíme ke gorilám, jak vy osobně vnímáte gorilí skupinu v pražské zoo?
Gorily nejsou v Zoo Praha jen proto, aby se návštěvníci mohli dívat na atraktivního lidoopa. Pro mě jsou to velvyslanci divoké přírody, kterým se snažíme pomoci. Jsou nedílnou součástí ochrany druhu a tak je potřeba je vnímat. Jako zoo stále pracujeme na ochranářských projektech přímo v Kamerunu, a to jak v rámci atmosférické rezervace Dja, tak nové rezervace Ngoyla, na významném migračním koridoru zvířat. Aktuálně jednáme s africkou stranou o vybudování vzdělávacího a komunitního centra v rezervaci v Kongu, pro které už máme návrh profesora Fránka. To všechno s našimi gorilami souvisí. Pro většinu z nás opravdu nejsou atrakcí, ale pomáhají nám otevírat prostor pro záchranářské aktivity v Africe i vzdělávání veřejnosti u nás.
Velkým tématem jsou v Africe i luskouni...
To ano, protože za posledních dvanáct patnáct let se tam maximálně rozrostl obchod s jejich šupinami pro využití v tradiční čínské medicíně, což současně způsobila čínská přítomnost v Africe a nárůst zájmu o ně v Číně, začátek výkupu šupin a jejich pašování. Viditelné to začalo být zhruba od roku 2012 a pokračuje to dodnes. Přitom i bez toho smutného ohrožení a obchodu - luskoun je nejvíce ilegálně obchodovaný savec – je to nesmírně zajímavé zvíře. Proto jsme se začali v Africe orientovat i na to, aby místní luskouny nelovili, a proto jsem je chtěl mít i tady u nás.
V Zoo Praha lze vidět luskouny. Savce, jejichž srst se proměnila v šupiny |
A v pavilonu Indonéská džungle máte krásný nový chovný pár...
Ovšem ne z Afriky, tam to nebylo průchodné, proto jsem rád, že se je díky cestě primátora Hřiba nakonec podařilo získat z Tchajwanu. Že si o ně řekl a dostali jsme je. A dobře u nás prospívají, dokonce jsme již mohli náš první chovný pár spojit dohromady.
A jak je na tom zoo s návštěvností po dvouletém smutném období covidu, kdy byla dlouhé měsíce opakovaně pro veřejnost uzavřena?
Návštěvnost je dobrá, to si nemůžeme stěžovat. V průběžných číslech je asi druhá nejlepší za posledních dvanáct třináct let, což není špatné, když přihlédneme k tomu, v jaké ekonomické krizi se ocitáme. I když jsme asi přišli o část turistů, kteří se zatím do Prahy ještě tak úplně nevrátili, z části je nahradili Ukrajinci, kteří sem hodně chodí i po ukončení té slevy.
Je to prostě dobrý a těším se, až otevřeme nový pavilon goril, protože věřím, že ten má obrovský potenciál přitáhnout sem opravdu hodně hodně lidí. Navíc přímo u pavilonu bude i nový vstup do Zoo Praha, takže pro návštěvu gorilí skupiny, do níž doufejme brzy přibudou i nová mláďata, budou mít návštěvníci pohodlnější přístup.
