Takzvanými Návraty zahájí ve čtvrtek večer na Primě letošní premiérovou sérii pořadu Ano, šéfe!, avizovanou již loni v létě (rozhovor se Zdeňkem Pohlreichem na toto téma najdete zde.) Vrátí se na tři místa, kde zanechal svoji stopu, aby se přesvědčil, zda mělo jeho působení a rady nějaký smysl.
A přes odmítnutí dalšího natáčení ze strany vedení trmického učiliště a jejich nařčení, že se v odvysílaném dílu z Trmic posmívali handicapovaným dětem (více o tomto dílu v článku zde), zůstává dál přesvědčen, že i děti, které se učí na kuchaře víceméně ze zoufalství, mohou něco dokázat a práce je může bavit.
Proto je také chtěl pozvat do kuchyně svého podniku Imperial v centru Prahy, nicméně válčit se školou nehodlá. Tak pozval alespoň ty, kteří ji už mezitím dokončili a mohli se rozhodnout sami.
Z nabubřelé Bastily venkovská hospůdka a na Moravě Amerika
Do berounské Bastily s jejím přechytralým šéfkuchařem Pohlreich odjížděl s mírnými obavami, co s hospodou bude. A měla zavřeno. Podle šéfa pýcha předcházela pád. Nicméně podařilo se šéfkuchaře spokojeného se sebou samým překvapit na nové adrese. S Bastilou přesídlil do Cerhovic u Hořovic, už bez bývalé společnice, nicméně se servírkou z Berouna.
Sám tvrdí, že mu šéfovy rady hodně pomohly v tom, aby se posunul dál. A Pohlreich si po ochutnání téměř nemůže na nic stěžovat, jen nad jídelním lístkem radí „vymaž kecy typu capučíno nebo soudeček“. Ale pokud by se v každé venkovské hospodě vařilo jako v Cerhovicích, bylo by prý dobře.
Podívejte se, jaké rady Pohlreich v Bastile dával při první návštěvě:
26. srpna 2015 |
Cesta do kamenictví v Mohelnici za jedním ze spolumajitelů dalšího restauračního podniku je také provázena zvědavostí, jak se s problémy v kuchyni porvali. Vydržela schopná dcera jednoho z majitelů jako provozní každodenní tlak?
A opravdu už se vám v tomhle „American Grill Bar Restaurantu“ uprostřed moravského městečka nemůže stát, že vám přinesou polosyrový hamburger, jako to předvedli v již historickém dílu? Pomohla jim léčba šokem?
16. září 2015 |
Zdá se, že nová provozní nastavenou laťku drží, i když mouchy se dají vychytávat stále. Zvláště v rodinném podniku, kde starší sestra šéfuje té mladší i jejímu partnerovi v roli kuchaře. Mezilidské vztahy nikdy nejsou jednoduché, natož v rodině, nicméně i vyjít s každým je potřeba se naučit. Žádné napětí na place by host vůbec neměl pocítit, natož aby se kuchař prostě sebral a zdrhnul z kuchyně.
Bývalí učni z Trmic vyzkoušeli kuchyň v šéfově Imperialu
Jakou absurdní dohru ovšem bude mít natáčení s učni ústeckého kuchařského učiliště v Trmicích, toho se šéf nenadál. S ředitelem v čele mu dalo vedení školy najevo, že si nepřejí, aby u nich znovu natáčel, protože podle ohlasů diváků prý pořad natočený v Trmicích vyzněl jako vysmívání se postiženým dětem. Z toho důvodu, že si šéf k sobě vybral většinou děti učící se na pomocné kuchařské práce. „To jsou děti, které mají nějaký handicap, poruchy učení či mentální poruchu,“ vysvětluje ředitel školy v Trmicích.
Jak šéf „děti“ z trmického učiliště minule školil, se lze podívat (článek zde):
9. září 2015 |
Jenže zrovna na tohle šéf reaguje jako na červený hadr. „Myslím, že jsme naopak i dětem - které si, kulantně řečeno, odnesou výuční list na kuchařské práce - ukázali to, co na týhletý branži může bejt hezký. A to mi neupřete. Lidi mají umět svůj obor,“ bouchne rezolutně do stolu. (Od toho, co se dělo na sociálních sítích - viz kauza s řetízkem - se jednoznačně distancoval.)
Připomeňte si kauzu s řetízkem:
9. září 2015 |
Proto vzal učně při své loňské návštěvě do profesionální kuchyně ústecké restaurace Na Větruši, kde společně uvařili jejich blízkým. A měl pro ně nachystané další překvapení - chtěl stejnou skupinku učňů pozvat do pražského Imperialu, aby si vyzkoušeli práci ještě v trochu jiné kuchyni. Podle něj se totiž s dobrým vedením a spoluprací s kvalitními lidmi z praxe mohou i oni stát platnými členy nějakého pracovního týmu. A to je to podstatné.
Bývalí učni z Trmic jsou po praxi v kuchyni Imperialu nadšeni skvělou organizací i atmosférou.
Nicméně se školou nemíní bojovat, takže pozve alespoň ty, kteří učiliště mezitím dokončili; a rozhodli se sami za sebe, že i tuhle zkušenost chtějí zažít na vlastní kůži. I když se některým nepodařilo sehnat práci v oboru.
Pohlreich si totiž pořád myslí, že mnohdy stačí jen správný impuls. A i z dětí, kterým nikdo nijak růžovou budoucnost nepředpovídá - ať pro jejich sociální vyčlenění, nebo horší školní výsledky - se mohou stát lidé, které jejich práce baví a naplňuje. Stačí se podívat na úvodní video, jak je dokáže nadchnout.
Co myslíte, má Zdeněk Pohlreich pravdu, že učni potřebují víc praxe a správných podnětů, aby to v nich probudilo skutečný zájem o obor?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 úterý 26. ledna 2016. Anketa je uzavřena.
