Římská města Pompeje a Herculaneum byla sice malá, ale poměrně bohatá. Sloužila totiž jako letoviska pro římskou smetánku, a tak dnes můžeme s překvapením žasnout nad luxusními vilami zdobenými nádhernými mozaikami i nad soukromými zahradami v mnoha případech vybavenými bazény.
Ale to jsou jen vnější kulisy, které vidíme při prohlídce. Díky pečlivé práci archeologů však můžeme nahlédnout za oponu ztraceného času a dozvědět se, jak se tenkrát v Pompejích žilo. A co se v římských dobách jedlo a pilo.
Sto padesát fast foodů
Život v Pompejích byl poměrně nákladný. Jestliže dnes platí pravidlo, že za jídlo utratíme zhruba dvacet procent běžného příjmu, tehdy to bylo mnohem více – odhadem nějakých 50 až 60 procent.
Zvlášť bílý pšeničný chléb byl velmi drahý a mohli si ho dovolit jen bohatí, naopak černý ječný chléb byl určen pro chudé a otroky. Druhým pilířem jejich stravy byly obilné kaše.
A zatímco bohatí měli obvykle vlastního kuchaře a hodovali doma – v prostorných jídelnách či na zahradách, běžní obyvatelé města se živili spíše v pouličních fast foodech, kterých v Pompejích fungovalo více než sto.
Na první pohled neškodný kopec – ve skutečnosti smrtonosná sopka Vesuv.
Víno s medem a zázvorem
Obě kuchyně – tedy kuchyně chudých a bohatých - se poměrně výrazně lišily. V bohatých rodinách se snídal pšeničný chléb s medem, sýr, fíky a datle (v sezoně také broskve či třešně), k obědu pak byl opět čerstvý chléb, pečené maso, klobásky a zelenina.
Večeře bývala stejně jako dnes v Itálii nejvydatnějším jídlem dne a skládala se z několika chodů, přičemž nechyběly čerstvé ryby, plody moře (krevety, humři, kalamáry či mořští ježci), maso, ovoce, víno a dezerty připravené z medu, datlí či ořechů. Ještě dodejme, že víno bylo úplně jiné, než jaké známe dnes. Antické víno bylo výrazně kořeněné – přidával se do něj med, zázvor a různé druhy koření.
Pekáren stejně jako nevěstinců
Chudí snídali hlavně obilné kaše z ječmenu nebo prosa, ke kterým se přidala zelenina nebo zbytky z minulého dne. K obědu měli obvykle zeleninovou nebo čočkovou polévku, případně nasolené ryby. A k večeři si dávali opět hustou zeleninovou polévku, nebo zeleninu s kaší, fazole, případně černý chléb z otrub nebo z ječmene se sýrem a olivovým olejem.
Na stolech bohatých Římanů nechyběla ani zvěřina.
V Pomejích existovalo zhruba 150 pouličních fast foodů.
Jenom doplňme, že archeologové v Pompejích napočítali pětatřicet pekáren. A pro zajímavost dodejme, že ve městě fungoval také stejný počet veřejných domů.
Jak se dělal chléb
Ale zpátky k pekárnám. Jak vypadal a jak se připravoval chléb v Pompejích, se můžete podívat na videu, které je umístěné na stránkách Britského muzea. Nejprestižnější muzeum na světě, jehož návštěva je již tradičně zdarma, uspořádalo v roce 2013 velkolepou výstavu nazvanou „Život a smrt v Pompejích“.
A při této příležitosti požádalo italského kuchaře Georgia Locatelliho, aby připravil stejný chléb, jaký se pekl a prodával v římském městě v prvním století našeho letopočtu (stránky muzea jsou www.britishmuseum.org).
Pěkně vypečená žirafa
Podle archeologů měli obyvatelé Pompejí velmi dobré zuby, a to především díky jídlu s minimálním obsahem cukru (sladký byl jen med a ovoce). Na druhou stranu se jejich zdravotní stav opět lišil podle chudoby a bohatství. Ti nejchudší trpěli chudokrevností a nedostatkem zinku, což bylo způsobeno absencí poměrně drahého masa v jejich stravě.
V ulicích antického města fungovalo na 35 pekáren.
Naopak bohatší obyvatelé města byli urostlejší, a překvapivě dokonce i vyšší, než současná populace Neapole. Nejbohatší rodiny si navíc dopřávaly až marnotratného luxusu a na jejich stolech se objevovalo i exotické jídlo dovážené z Afriky – třeba pečené maso žiraf či nadívaní plameňáci.
Antický rybí kečup
Oběma kuchyním byla společná rybí omáčka, podobná dnešní rybí omáčce používané v Thajsku či ve Vietnamu. Říkalo se jí garum a vyráběla se fermentací, tedy zkvašením středomořských ryb ve slané vodě (což trvalo zhruba měsíc až šest týdnů).
Římské Pompeje zmizely z povrchu světa v roce 79.
Pokud bychom měli využít přirovnání londýnského kurátora již zmíněné výstavy o Pompejích, jednalo se o kečup starých Římanů.
Garum se totiž používal jako přísada téměř do všech jídel, neboť fungoval podobně jako umami a zvýrazňoval jejich chuť. Jedinou stinnou stránkou byla skutečnost, že omáčka garum zrovna moc příjemně nevoněla.
Když budete chtít ochutnat
Starou římskou kuchyni je možné ochutnat i dnes, neboť díky římským autorům se zachovaly antické recepty, podle nichž šéfkuchaři několika restaurací umístěných nedaleko Pompejí připravují speciální menu z dob císaře Julia Caesara.
Servíruje se například mléčné prasátko pečené s kořením, fíky plněné pěnou z kozího sýru, studená chřestová polévka s petrželkou či křepelka marinovaná v medu. A nechybí ani „římské“ víno, tedy víno ochucené medem a zázvorem.
