Není to úplně fér, ale je to fakt. O Sapě, největší vietnamské tržnici v Česku, je v poslední době nejčastěji slyšet převážně kvůli odhaleným padělkům zboží či ve spojení s hygienickými problémy v tamních podnicích.
Jenže tento mikrosvět na okraji Prahy není zúžený jen na to prodat vše pod heslem „Čím víc pruhů, tím víc Adidas“. Vydali jsme se s místním průvodcem do míst, kam běžný návštěvník jen tak nezavítá.
Turistou po tržnici
Mává na mě už od vstupní brány. „Budu vás tu dnes provázet,“ říká mi 26letý Nguyen Nam Khanh, můj průvodce ze zdejší „cestovní kanceláře“ Viet-Tour. Ano, skutečně můžete do Sapy přijít a domluvit si prohlídku. Skoro jako na nějakém zámku. Češtinu dobře ovládající Vietnamec umožní nahlédnout i do zákulisí života této komunity. Cena? Sotva tři stovky.
Sapa za 17 let, co v pražské Písnici vznikla na místě někdejšího masokombinátu, nabobtnala. Na ploše asi 40 hektarů pracuje na 1 300 lidí. Provozoven jen tu přes 500. Hned první obchod s potravinami, ke kterému přicházíme, nabízí gastro exotiku.
„Prodávají se tu bylinky a koření, které česká kuchyně nezná a nepoužívá, například různé speciální druhy koriandrů,“ ukazuje Nguyen. Čerstvé řezané byliny se sem dovážejí z Asie nebo pocházejí ze skleníků celé Evropy a stojí pár korun.
Najdete tu perilu, thajskou bazalku nebo betelové listy, do kterých se balí směs z hovězího masa, jež se pak griluje na pánvi či ohni. Je tu i mnoho dalších bylinek, které české názvy ani nemají.
Balíky eurobankovek se spálí za duše zemřelýchJe to poněkud podivný pohled. Na zadních regálech jednoho z obchodů v Sapě jsou vyrovnané balíky peněz. Eurobankovky všech hodnot, celkem několik milionů eur. „Jsou to peníze na spálení,“ překvapuje průvodce po Sapě Nguyen Nam Khanh. „U nás je zvyk, že zemřelí si nemají s sebou z tohoto světa co odnést. Tak pro ně jejich rodina pálí peníze,“ vysvětluje. Jde samozřejmě o kopie, ne o pravé peníze. A z čeho tradice vzešla? „Podle jedné legendy kdysi žil muž, jehož rodina se živila výrobou a prodejem papíru. Bylo to nevýdělečné, a tak přišel s nápadem, jak zbohatnout. Zemřel, ale jen naoko, a nechal své blízké, aby pálili na papír nakreslené peníze. Nedlouho nato se ‚zjevil‘ - přišel jakoby ze záhrobí s poselstvím, že má v podsvětí hodně peněz a je mu tam proto dobře. Lidé mu uvěřili a od té doby tuto tradici dodržují,“ vypráví Nguyen. |
Vůbec poprvé vidím i některé druhy ovoce, třeba durian, žakyje, plantainy (banány na vaření) nebo pytayu čili dračí ovoce.
K mání jsou ale třeba i mražené chobotnice, sépie, krevety sladkovodní i mořské mnoha druhů a velikostí, ryba pestroun, krabi a další speciality, na které v běžných supermarketech jen tak nenarazíte.
Jdeme dál, sleduji mumraj okolo sebe. Přicházíme k místu, kde se ale naopak sluší zklidnit a zpomalit – ke zdejšímu buddhistickému chrámu. Je obrostlý růžovými stromy sakura, okolo vlají vietnamské vlajky.
„Většina z nás jsou buddhisté. Modlíme se tu nejen k Buddhovi, ale i ke svým předkům. Máme je ve velké úctě,“ vypráví mladý průvodce. Uvnitř svatostánku je velký oltář se zlatými sochami a vyrovnanými pomeranči a jablky. Stojí tu sklenice vína i vonné tyčinky.
„To vše jsou dary, kterými se Buddha uctívá. Lidé je přináší vždy patnáctého v měsíci, kdy je úplněk,“ vysvětluje Nguyen. U modlitebny nás vítají dva mniši ve žlutém rouchu, srdečně mě zdraví a objímají.
„Mniši nosí žlutá roucha, obyčejní lidé hnědá,“ upozorňuje můj průvodce. Mniši se začnou modlit a meditovat. „Modlí se za mrtvé,“ šeptá Nguyen a při odchodu poukazuje na menší oltář, kde jsou vyrovnány fotografie zemřelých.
Lžíce etiketě navzdory
Blíží se poledne a tedy čas oběda. Aut na parkovištích přibývá. „Jestli jste si všiml, Vietnamce je často vidět v tmavomodrém autě,“ říká. „Máte k této barvě nějaký speciální vztah?“ skáču mu do řeči. „Ne, prostě na ní jen není tolik vidět špína,“ objasňuje mi prostou pravdu.
Míříme konečně za jídlem. „Sapa je vyhlášené jídelní středisko asijských dobrůtek,“ bojuje můj průvodce se svou jinak skvělou češtinou. Naším cílem je bistro Tung, kde si objednáváme tradiční vietnamskou polévku Pho.
V restauraci je plno, dobrou třetinu hostů tvoří Češi. Všichni jedí hůlkami, příbor ke zdejší etiketě nepatří, i když při polévce si lžící strávníci pomáhají bontonu navzdory.
„Hůlky máme proto, že s nimi jíte pomaleji a menší sousta, takže toho tolik nesníte. Zavedly se už v dobách, kdy bylo jídla málo,“ překvapuje mě Nguyen. V Hanoji, vietnamské metropoli, se střídmost podle jeho zkušeností vyplatí.
„Všude je tam strašně moc dobrého jídla, ale porce jsou poloviční. Je totiž výhodné se nenajíst úplně dosyta a mít tak vždy v žaludku trochu místa na nějakou případnou další dobrotu,“ vzpomíná Nguyen na své rodiště, které opustil před 20 lety.
Dojídáme. Polévka Pho vydá za hlavní jídlo, následuje dezert, jakési želé s šodó omáčkou v kelímku. Chutná mi, ani není příliš sladké. Ostatně jako většina vietnamských dezertů.
Opouštíme restauraci a přesouváme se do míst, kam běžný návštěvník nemá příliš možností se podívat. Do zázemí, kde zdejší Vietnamci tráví volný čas.
Mají tu třeba tělocvičnu, kde se mohou učit bojovým sportům. Je tu také školka a dokonce jakási škola, jež slouží coby přípravka pro děti, které přijedou z Vietnamu a musí se v Česku nejdříve trochu „aklimatizovat“, než vyrazí do klasické české školy.
„Já ještě mluvím česky i vietnamsky, ale mladší generace už převážně jen česky. Navštěvují ale kurzy vietnamštiny, aby znaly rodný jazyk,“ vysvětluje.
Svatba jako v Hanoji
Naše obchůzka Sapou se blíží ke konci. Zastavujeme se ještě v místním svatebním salonu. Vystavené šaty se tu ale nešijí, jak mi říká slečna jménem Chang, která v obchodě pracuje.
„Jsou přímo z Vietnamu a stojí od sedmi do jedenácti tisíc korun, plesové kolem čtyř tisíc. Nevěsty také líčím a češu, chodí k nám Vietnamky i Češky,“ přibližuje Chang, které prý ale můžu říkat Lucie.
Vypráví mi, že vietnamskou svatbu předchází rituál seznámení rodin. Ženichova rodina tak přijíždí na návštěvu k rodině nevěsty a přináší dary – často cigarety, alkohol, někdy i malé sele. A tento rituál se dodržuje i v Praze. A mezi lidmi ze Sapy o to víc.
Netradiční pochoutky v SapěVietnamský dezert Che - Zákazník si nechá ingredience namixovat přímo v obchodě, kde jej v Sapě prodávají. K výběru je mnoho druhů želé, kandovaného ovoce, sladkých fazolí, a to vše zalité šodó nebo kokosovou omáčkou. Nakonec se přidá led. A pozor, vše poté musíte sami dobře rozmíchat. Banh gio - vietnamský „hotdog“ - Jídlo do ruky, které si koupíte na ulici. Jde o knedlík ve tvaru pyramidy plněný vepřovým masem, šalotkou a houbami (Jidášovo ucho), vše balené v banánovém listu. Knedlík je z rýžové mouky. Pořídíte jej za asi 50 korun. Bún Chá - vietnamská „klasika“ - Mezi Vietnamci je to jeden z nejoblíbenějších pokrmů. Jde o marinovaný grilovaný vepřový bok, který se společně s rýžovými nudlemi (bún) namáčí ve speciální omáčce. Krab kamčatský - V Sapě tohoto gigantického kraba seženete pouze mraženého, a to pod jménem Kings crab. Stojí kolem tisícovky za kilogram. Jemné maso se využívá pro studenou i teplou kuchyni. Pro maximální požitek je třeba šetřit kořením. |
