Patálie polárníka Poláčka, 5. díl: Odjíždím zkouřený a s lékem na potenci

Celý život umanutě jezdím na východ, do Asie, jelikož jsem vyžírka s jedinou taktikou: já na vás budu milej, občas s něčím lehce pomůžu, třeba nenadělám víc škody než užitku, no a vy se o mě postarejte, nakrmte mě, a když mi dáte něco na památku, zlobit se nebudu...

Netušil jsem, že to může fungovat i v horním koutě Evropy, ale funguje – dokonce tak, že teď opouštím svou vesnici lehce dojatý.

"Měl bych vám dát nějaký peníze," přesvědčuju Lailu, která mi na rozloučenou upekla v troubě takové silnější palačinky s morušovou marmeládou a se smetanou.

(Už jsem vám říkal, že její švagr Emil chová v téhle vesnici osm krav? Přes zimu jsou zavřené v jedné z místních chalup, kam mám vstup zakázaný, protože to tam opravdu páchne, ale jsou tu – a tipnul bych si, že nikde na sever odtud už bych na žádné krávy nenarazil.)

"Naopak," povídá Laila, "my ti chceme dát dárek," a její manžel přinese dva pytle plné sobího paroží a vysype je na podlahu – prý si mám vybrat.

"Sámové z norských hor prodávají parohy Číňanům," pokračuje Laila, "ti je rozemelou a dělají z nich afrodiziaka, doufají v lepší potenci."

Zasměju se a sáhnu po třiceticentimetrovém paroží jakési sobice. Můžu si vzít tohle?

"Můžeš, ale na prášek nic nemel ani v případě nouze, Číňani se pletou. Sámové vědí přesně, jak zajistit mužnost – naši muži nic nemelou, zato jedí co nejtučnější, sněhobílé maso ze sobů, kteří mají nápadně krátký ocas. A to je recept na potenci, který pomáhá stoprocentně."

Rodinka je komplet.

Jsem hrdý paroháč

Sámové mi chtějí udělat radost – možná jen proto, že máme víkend. Anebo jsou skutečně rádi, že za nimi někdo na větrnou hůrku přijel a zkusil tu žít, nevím.

"Pojď, uděláme si večeři v tee-pee."

Chvíli si připadám jako v indiánce, ale tenhle stan je trochu jiný, dřevěný, dočerna vyuzený. Uprostřed velké ohniště, kolem něj březové větve, přes které naházíme sobí kožešiny, lehneme si, a ono je to tak pohodlné, že se mi chce okamžitě usnout.

"Proč ne, tady může spát šest lidí," začíná Laila válet těsto na chleba, "ale vždycky podle přísných pravidel. Naproti dveřím sedí žena, protože Sámům šéfují odpradávna ženy, chlapi tu rozhodují jenom o sobech. Šéfová se v tee-pee stará o vaření, jako to teď dělám já," položí Laila první placku na suchou pánev, kterou já přičinlivě vrazím do plamenů uprostřed ohniště. "Po levé straně tee-pee sedí ženy, po pravé muži."

V téhle vesnici je bohužel jediná další žena, pětiletá Ema-Laila, která žádná pravidla nerespektuje a neustále se po matce plazí, neboť byla ještě před půl rokem kojena a štve ji, že už máma nechce vytáhnout prso.

Všechno to jde šup šup, za minutu placku otočím, za dalších dvacet vteřin vyndám z pánve, namažeme si ji slaným domácím máslem a dobrou chuť – je to jako základ na pizzu.

Eldar opéká salám.

Laila válí těsto na chleba.

Relax v tee-pee

Když Laila doválí poslední placku, začne si bubnovat do dřevěného prkýnka a zpívat melodii beze slov. Tenký hlas skáče jako po schodech, je to takové místní jódlování, kterému se říká joik.

Asi bych nakonec skutečně usnul, nemít dvě starosti. Zítra chci stopovat, pozítří letět domů – nebude mým bližním dole v civilizaci vadit, jak příšerně jsem vyuzený? Tady hoří všude ohně, a zvlášť po tee-pee už nevyčichnu, to mě zkouřilo na několik dní...

Ale uvědomuju si ještě jeden problém. Co budou říkat mí řidiči nebo piloti na podivína, který s sebou vláčí v jedné ruce notebook a ve druhé veliké parohy?

A jsme po jídle.

Model chycený do lasa

Když se loučíme, Sámové si oblečou tradiční barevné kroje, ať prý mám radost a hezkou fotku.

Tak dobře. Aby byla fotka dokonalá, nesmí na ní chybět sob. Eldar vezme laso a jednoho k nám přitáhne. "Ten je jenom můj," chlubí se Ema-Laila a začne soba líbat na čumák. "Jmenuje se Lolo."

Pokud chceme na fotku soba, potřebujeme laso.

Pomalu odjíždím z vesnice, kterou už moje dcera nepozná.

Tihle lesní Sámové vymřou, bude to trvat deset let, nanejvýš čtvrt století. Ema-Laila stádo sobů neutáhne, i kdyby moc chtěla, a ostatní jsou staří.

Byl jsem tu jenom čtyři zmrzlé dny, ale dovedu si představit, co vesnici čeká po mém odjezdu:

V květnu roztaje sníh. "Konečně budu moct rychle běhat," těší se malá.

V červnu se vyrojí nesnesitelní komáři, a taky začne polární den – slunce vždycky jen obkrouží horizont, nezapadne.

Pracovat se bude hlavně v noci, kdy komáři zalezou. Je třeba označkovat soby, píchnout jim barevné náušnice.

Koncem léta se pak sbírají borůvky, moruše, ostružiny, tohle všechno se v zimě bude hodit. Tady opravdu nemají obchod, pěšky bychom do nejbližšího za celý den nedošli.

Jehličí je pochoutka.

Lovec a jeho los

Před tee-pee

Musí se nasekat tuny dříví, porážejí se sobi – někteří pro vlastní spotřebu, padesát kousků ročně tahle miniaturní vesnice prodá. Ale padesát je málo, proto žijí tak chudě, že to je i Čechovi nápadné.

V září se loví tetřevi, chodí se na ryby, a sobi se, želbohu, rozprchnou, rozrušení z takové spousty hub v lese. Takže se musí hledat.

A před Vánoci začne měsíc úplné tmy. "Takže zase přijeď kdykoli," zve mě Laila, "ale kolem Vánoc radši ne. To je u nás nuda, hodně se spí."

Pak mě ještě doprovodí na nejbližší silnici směr Finsko, nazdar a díky, a já začnu stopovat s parožím v ruce.

P.S.: Zajímají-li někoho další patálie z cesty za lesními Sámy, ušetřil jsem si je pro reportáž, která vyjde příští čtvrtek v Magazínu DNES.

* Cestu do Laponska podpořila CK Periscope Skandinávie.