Patálie polárníka Poláčka, 2. díl: Hlupákem na konci světa

Jak rychle se může změnit euforie v depresi! Ještě ráno si připadám jak frajer největší, když se nechám od Švédů vyhecovat: My se denně koupeme v řece, říkají. Neboj se toho a zjistíš, že se po pár dnech bez ledových lázní neobejdeš. Tak nebuď srab, přesvědčují mě u řeky Tärendö.
Viikusjärvi, jediné dvě místní ženy - Leila a její dcera

Viikusjärvi, jediné dvě místní ženy - Leila a její dcera | foto: Tomáš Poláček, MF DNES

Řeka ovšem vypadá od září až do konce května jako obyčejná sněhová pláň.

Mám dobrou náladu, protože od rána svítí slunce. Sice je pět pod nulou, ale tenhle mráz je opalovací, a tak do toho jdu.

Na rameno skládám sekeru a rubu si s ní do ledu svůj hrob.

Odhodím bundu, svetr, triko, trenýrky a když lezu do vody, která se tu normálně pije, stejně jako ze všech dalších řek a jezer, zabodnou se do mě asi dva tisíce jehliček. Žádnou paniku, říkají místní, zhluboka dýchej a vydrž minutu, bude to pořád lepší.

Chystá se koupání v řece.

Vysekávám díru do ledu.

Jako kafe

Sice cítím, že jsem se celý scvrkl, tahle minuta je nekonečná, ale překonám sebe sama, a vážně se to vyplatí. Když vylezu z hrobu zpátky na led, je mi najednou vedro.

Zůstanu bosý, zapaluju vítěznou cigaretu. Když ji dokouřím, pořád ještě jsem bosý a ani o tom nevím. Sníh mě hřeje a najednou mám energie, že bych...

Zasloužená cigareta

Den se láme do průšvihu

... prostě mám pocit, že zvládnu úplně všechno: že ulovím losa a že se stanu sámským šamanem. Všichni si mě tu zamilují a budou říkat Jsi náš pobratim, přijeď zas a už tu zůstaň.

S takový sexy pocitem jdu na stopa směr severo-severo-sever. Je ticho, nic nejede, a tak se courám kilometr, druhý a najednou vidím v závěji vedle silnice umělohmotnou lahev, která mě vytrhne z otužilecké meditace. Co tady, boha jeho, dělá bordel?

V nejčistším cípu Evropy působí jako Dolly Buster ve zpovědnici. Ale nedojdu pro ni, nesbalím lahev do krosny, poněvadž bych se po pás probořil – nemám na sobě jaksi sněžnice.

A nemám toho u sebe mnohem víc, jak zjistím za chvíli, když zastaví první auto.

Kam prý jedu?

Snažím se zpaměti slabikovat: Masugnsabyn. Potom Vittangi. A do setmění chci být rozhodně v Lainiu.

Ty nemáš mapu, ptají se?

Nemám, já jsem otužilec.

Nicméně pořád ještě mi to funguje, vždy ujedu třicet kilometrů, pak kráčím půl hodiny pěšky tajgou a zase mě někdo popoveze. Pár chlapů vypráví, že jsou z jihu, ale že se sem, do zmrzlého Laponska, přestěhovali. Nejsou tu totiž zloději a vrazi. Každý se s každým zná, všichni mí řidiči identifikovali, s kým jsem se svezl před nimi, a všichni taky věděli, za kým do Lainia jedu: "Za Thomasem? Tak ho moc pozdravuj..."

Je tu klid jako na opuštěném ostrově, jenom ten vítr, slabé cinkání sobích zvonců, občas vyštěkne chlupatý pes.

A ještě něco: "Tady je fakt levné bydlení," vysvětlují mi řidiči. "Velký dům koupíš za třicet tisíc eur a hned se můžeš nastěhovat."

Budu o tom přemýšlet...

Posledních třicet kilometrů do Lainia mě hodí školní mikrobus. Ve vesnici není škola, děti musejí každé ráno hromadně do Vittangi.

No, hromadně... Vezeme jenom dva školáky. A asi to mají ve Vittangi přísné, protože teď oba spí, bradičky na prsou.

"Vítej v Lainiu," směje se řidič, když nám na kraji vesnice přibrzdí jízdu sobi, tupí a neochotní jak indické krávy.

Thomas mě veze z Lainia do Viikusjärvi.

Jsem velmi chytrý

Thomas z Lainia má rád Čechy. Anebo měl, než potkal mě.

Dostanu od něj bábovku a kafe, dnes asi desátý hrnek, neboť kafe se tu pije pořád.

"To nás právě naučili Sámové, za kterýma se teď chystáš," vypráví Thomas. "Zkus to pochopit, vždycky byli kočovníci. Za svítání se probudili v tee-pee, hodili do sebe kafe a bez snídaně šli shánět do lesa své soby. Až někdy v poledne jim ženy připravily polívku. Dnes už sice Sámové nekočují, ale jak si všimneš, snídani vynechávají dodnes, káva jim stačí. Mimochodem, máš dost jídla?"

Ehm. Nemám nic, Thomasi. Ukaž mi obchod, nakoupím zásoby.

Chytne se za svoji beranici: "Jakej obchod?! Nejbližší je odsud pětadvacet kilometrů! Ty seš, kamaráde, velmi, velmi, velmi," hledá Thomas slušné slovo, "velmi chytrej hoch."

Potřeboval bych skočit do vodního hrobu, abych nabyl dopoledního sebevědomí, ale není na to čas, stmívá se.

"Nasedej do saní," povídá Thomas, "musíme vyrazit."

Jak Marfuša si vyhloubím důlek v sobí kožešině. Ostatně fanouškům Mrazíka by se tu moc líbilo, cítili by se ve zdejší tajze jako ve tři dé.

"Jak to, že nemáš čepici? A rukavice?"

Není třeba, odpovídám Thomasovi, je mi skvěle, ale můj tón už zní velmi nejistě.

"Pojedeme šedesátkou," konstatuje můj dnešní patron, takže se raději přiobleču. Thomas nastartuje skútr a za tři čtvrtě hodiny dofičíme po bílé pláni mezi zakrslými břízami až do mé sámské vesnice.

Viikusjärvi.

Tady hodlám zůstat čtyři dny.

Jediné dítě ve vesnici – pětiletá Ema Leila

Moje zahrada ve Viikusjärvi

Nejstaršímu obyvateli ve Viikusjärvi je 75 let.

A odtud jsem chtěl posílat i články, ale ještě než se seznámím se zdejším obyvatelstvem, což jsou čtyři dospělí a jedno pětileté děvče, podívám se na mobil a – nic.

Není signál.

Thomasi!, zaúpím jako raněný rosomák, já tady musím i pracovat, signál prostě potřebuju!

Nemá slitování: "Nejbližší signál je odtud třicet kilometrů. Jsi na konci Evropy, kamaráde. Jsi v sámské vesnici, jak sis přál. Sbohem." A nastartuje skútr...

Podávám si tedy ruku s drobným Sámem Emilem. V jeho chaloupce pro hosty mám bydlet.

Tady máš cigára, Emile.

Vezme si kamelky a začne jim odtrhávat filtry. Neumí anglicky. Míchá švédštinu, finštinu a sámštinu, vůbec si nerozumíme.

Je ale hodný. Dá mi margarín, knäckebroty značky Frukost a igeliťák, ve kterém je půl kila zmrzlého sobího masa. "Stejk," říká mi.

Moje chalupa ve Viikusjärvi

Rozdělám oheň v kamnech a bříza opravdu hoří jak papír. Na pánev hodím margarín, na margarín hodím kousky sobího masa, po pěti minutách hodím maso na knäckebrot.

A je to... slané.

Nemám rádio ani televizi, už v devět hodin večer spím. Kvůli signálu nemůžu slíbit zítřejší pokračování, ale rád bych. Vsadím se, že se Sámem Emilem nás čeká legrace.

* Cestu do Laponska podpořila CK Periscope Skandinávie.

Nádraží Praha Vršovice

  • Nejčtenější

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  16.6 23:04

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

Obézní žena žádá sedadlo v letadle navíc, teď chce delší pásy v autech

9. června 2024

Influencerka Jaelynn Chaney, na internetu známá jako Jae Bae, často bojuje za práva nadměrně...

{NADPIS}

{LABEL} {POPISEK}

Turisté si už stěžují na turisty. Řecko řeší, co s davy lidí na dovolených

14. června 2024  14:45

Řecké úřady musejí řešit některé dopady nadměrného turismu, pokud chtějí zaručit budoucnost tomuto...

Rekordy podzemního světa. Nejrychlejší metro uhánělo i přes 400 km/h

11. června 2024

Metra jsou asi ten nejefektivnější způsob hromadné přepravy lidí uvnitř velkého města. Tedy, pokud...

{NADPIS}

{LABEL} {POPISEK}

Kraj tiché samoty. Vydejte se do údolí, kterých v Čechách není mnoho

13. června 2024

Dlouhé zakleslé meandry, příkré lesnaté stráně, hradní zříceniny i osamělé kostely. Údolí Berounky...

OBRAZEM: Od nejlepších pláží Polska vás dělí osm hodin za volantem

17. června 2024

Polské pobřeží Baltu je téměř souvislým řetězcem písečného pobřeží. Co od něj čekat? Pohodu,...

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  16.6 23:04

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

Slunný kousek Itálie bez mas turistů. Apulie láká vínem i tradičním životem

16. června 2024

Premium Chcete vidět starou dobrou Itálii? Středověká městečka, v nichž se zastavil čas, romantické pláže...

Tajemství přehrad: První hráz na Labi stojí kousek pod Špindlem

16. června 2024

Pětadvacátý díl seriálu Tajemství přehrad nás zavede na nejvýše položené vodní dílo na Labi. Hráz...

Skandál kolem morbidně obézní Miss Alabama. Co se ztratilo mezi řádky

Sociální sítě počátkem června rozvášnila obézní plus size modelka Sara Millikenová oceněná titulem Miss Alabama 2024....

Do Itálie se nevrátím, tady vše funguje lépe, říká dcera Petra Hapky

Dcera slavného českého hudebníka Petra Hapky (†70) Petra (41) žila od 3 let s matkou v italském Římě. Ve 29 letech se...

Koupil byt i s nájemníkem a zdražil o sedm tisíc. Chce výnos 4,5 procenta

Seriál Našel jsem si nájemní byt, ve kterém bydlím několik měsíců. Platím 17 tisíc korun za nájem a k tomu měsíční poplatky za...

Jen ať mě kritizují, moje šperky vydělávají, říká zpěvačka Lucie Bílá

Zatím jí to pořád zpívá, ale i Lucie Bílá (58) si uvědomuje, že jednou její kariéra skončí. Hlava ji z toho ovšem...

Čekám na transplantaci, ale dám přednost mladým, říká herec Zdeněk Žák

Herec Zdeněk Žák (71) si nikdy moc nepřipouštěl své zdravotní problémy. Nemoci přecházel a k doktoru se nehnal, až...