Na gymnáziu jsme spolu seděly ve stejné lavici. Já třídní šprt a ona tichá dívka, které šly vždycky nejlíp rozbory pod mikroskopem. Pak jsem Marii Šabackou viděla až na nedávném třídním srazu. Na ty předchozí nedorazila, protože byla buď v Americe, na Špicberkách nebo v Antarktidě.
Studovala u slavného amerického badatele Johna C. Priscua z univerzity v Montaně a vedla jeho mezinárodní tým na Antarktidě, kde zkoumala život pod ledovcem a klimatické změny.
Před týdnem nastoupila do výzkumného střediska v britské Cambridgi a záhy má znovu odjet do Antarktidy, tentokrát na půl roku.
Při focení pro tenhle rozhovor tě klovl tučňák. Jaký má stisk?
Na to, jak je malinkej, mě klovl dost. Alespoň vím, jak to bolí. My se totiž v Antarktidě nesmíme ke zvířatům moc přibližovat, abychom je nestresovali.
Ale co když se přibližují ona k vám? Viděla jsem fotku, jak se ti do chatky na Špicberkách dobývá lední medvěd...
Když jsme v terénních chatkách, většinou usínáme s nabitou kulovnicí. Mám za sebou rychlokurz střílení, ale nejsem si moc jistá, že bych toho medvěda trefila. Nakonec se víc lidí stejně postřelí tou kulovnicí... Někdo si taky staví různé pasti kolem stanu, třeba z horolezeckých maček. Ale já jim říkám spíš pasti na lidi.
A po čem jde ten medvěd? Po lidech?
Hlavně po plastových sudech s jídlem. Poláci si jeden rok přivezli maso zabalené v padesátilitrovém sudu a ten medvěd jim sežral dokonce i ten sud! A pak tam tři dny ležel, vypadalo to, že to chudák nepřežije. My máme sudy kovové, tam se nedostane.
Ale z toho musí jít pěkná hrůza.
Víc jsem se bála, když jsem na Špicberkách poprvé zkoumala život pod ledovcem. Viděli jsme díru v ledovci a prostě jsme se tam spustili nebo jsme tam vlezli nějakou boční morénou. Jednou jsme se dostali až k čelu ledovce a bylo tam tolik vody, že jsme si museli nafouknout matraci. Máte sice čelovku, rybářské holínky a jeskyňářskou kombinézu, ale všude nade mnou je led a často se ten strop hodně snižuje. Navíc se na Špicberkách ledovce hodně pohybují, třeba i několik metrů za den.
Na ostrově Špicberky jsou pohyblivé ledovce, a tak vždycky hrozí, že se odněkud vyvalí voda. Marie po vylezení vodopádu v ledovcovém kanálu, jen v mačkách a s cepínem.
Marie Šabacká
Nadějná česká vědkyně vystudovala biologii na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, doktorát má z univerzity v Montaně ve Spojených státech, kde působila šest let v týmu Johna C. Priscua. Pravidelně jezdí do polárních oblastí, věnuje se vlivu klimatických změn na strukturu ekosystémů. Počátkem léta nastoupila do britského antarktického výzkumu v Cambridgi, v létě bude působit na Špicberkách jako pedagožka terénní školy polární ekologie. Je svobodná, žije v Praze. |
Co kdybyste v té jeskyni uvízli?
Vždycky hrozí, že se něco prorve nebo se tam navalí voda a my tou skulinou už neprolezeme zpátky. Nebo se může stát, že si nahoře upíchneme lano, a jak svítí sluníčko, tak se led rozehřeje a lano spadne. Ale byli jsme tam se zkušenými českými jeskyňáři a doufala jsem, že se nic nestane. Kdybych takhle přemýšlela, tak by mě to úplně ochromilo.
A to se ti nikdy nestalo?
Jednou jsem měla přeskočit ledovcovou trhlinu a kdybych špatně skočila, zabila bych se. Párkrát jsem se rozběhla – a nic. Ale lezení do ledovcových jeskyní bylo to nejšílenější, co jsem kdy v polárních krajích zažila. To by třeba u Američanů vůbec nešlo. Tam je všechno strašně regulované.
Není to pak trochu nuda?
V Antarktidě hodně záleží, kam jedete, jestli jste na lodi, nebo v kempu, vědec, nebo uklízečka. Já jsem třeba pracovala u jezer, na ledovci, ale taky v poušti...
V Antarktidě je nějaká poušť?
Té oblasti se říká Dry Valleys a je to vůbec nejstudenější a nejsušší poušť na Zemi. Je to taková měsíční krajina, povrch se podobá Marsu, takže tam studují i vědci z NASA.
Stala ses zřejmě první českou vědkyní na americké stanici. Jak se ti to podařilo?
Ve vědě je hrozně důležité nezůstávat na jedné univerzitě a zkusit si, jak se pracuje jinde. Když jsem studovala v Českých Budějovicích, citovala jsem články Johna Priscua, jednoho z nejznámějších antarktických vědců. A jednou jsem si na jeho webových stránkách všimla, že hledá studenta na doktorské studium spojené se stipendiem na pět let. Tak jsem se přihlásila a on si mě vybral. Později mi řekl, že i proto, že z mých mailů cítil velké nadšení.
Jela jsi studovat k slavnému vědci, kterého jsi znala z článků. Splnil tvoje představy?
Splnil i nesplnil. Je to výborný vědec, který má zároveň obrovské charisma a dokáže si užívat života. Má rád motorky, hraje v kapele a každý rok sjíždí řeku Colorado. Pomalu neznám sport, v kterém by nevynikal. Pamatuju si, jak vždycky v Antarktidě vyhecoval nějakého mladšího vědce, aby s ním soutěžil a vždycky vyhrál. Taky mě jednou nechal řídit svoje soukromé letadlo, i když jsem jenom udržovala kurz.
A jaké představy Priscu nesplnil?
Myslela jsem si, že když je to taková kapacita, bude mít špičkovou laboratoř. Jenže ta byla dost nuzná: Priscu je trochu škrt a na laboratoři šetří. Navíc jsem tehdy byla Priscuova jediná studentka, takže jsem na všechno byla sama a trvalo mi, než jsem si uměla říct o pomoc. Priscu hodně cestoval, a když ho člověk o něco poprosil, tak to odsouval, dokud to úplně nehořelo... Tak jsem se naučila nenechat se odbýt a pak to bylo skvělý.
Po americké stanici si teď vyzkoušíš i tu britskou. Bude to velká změna?
Bude, protože teď budu se sedmi lidmi na ostrůvku, který má v průměru šest kilometrů. A americká základna je v podstatě městečko: tisíc lidí, tři bary a kostel, kde se kromě bohoslužeb konají i kurzy jógy a schůzky anonymních alkoholiků. Obzvlášť populární je kroužek "stitch and bitch", kam holky chodí plést a drbat. Ale viděla jsem tam i kluka, který si upletl čepici s detailní mapou jižní polokoule.
Polární ekoložka Marie Šabacká (vlevo) v ledovcové jeskyni
Mě by zajímaly víc ty bary.
Tak ty jsou bez oken a ten nejdrsnější je pro kuřáky, chodí tam hlavně hasiči, mechanici, údržbáři, piloti... Nevědeckého personálu je tam osmdesát procent, Američani hrozně řeší bezpečnost. Bez oken jsou taky pokoje, kde spíme, takové kamrlíky pro čtyři až osm lidí. Když se probudím, ani nevím, kolik je hodin. Mnohem radši spím ve stanu, který si postavím v terénních kempech. Trávím tam většinu času a mám tam víc soukromí.
To je zajímavá představa soukromí...
Pro rozmazlené ženské to není. To nejluxusnější, co můžeš v kempu zažít, je totiž sprcha jednou týdně. To si vyhřejeme laboratoř, připravíme pytel s vodou a každý máme na mytí tak dva tři litry. Máme barely na špinavou vodu, laboratorní vodu, moč a pytle na to druhý a platí tam zásada: všechno, co vyprodukujeme, se vrací zpátky na základnu. Ty barely pak musíme zaháknout pod letící helikoptéru, která je odveze zpátky na základnu. Tam se to buď čistí, nebo veze lodí do Kalifornie.
Britský spisovatel Ian McEwan má v románu Solar jednu groteskní polární scénu. Vypravěč se chce v terénu vyčurat, ale sotva se vysouká z kombinézy a uleví si, začne přituhovat...
V krajině se nikdy nesmíme vyčurat na zem. Kromě lahve na vodu fasujeme ještě jednu na moč, úplně stejnou, a už jsem zažila lidi, co si to spletli a vytáhli místo džusu tu druhou... Je to proto, že se nesmí poničit místní ekosystém. Třeba sbíráme vzorky z různých vrstev jezera a ani ty nesmíme vylít zpátky, protože voda z velkých hloubek má jiné složení než ta povrchová. Taky tam používáme hodně přístrojů a když na jezerech plníme generátory, vrtáky nebo terénní vozítka naftou nebo benzinem, musíme dávat pozor, aby nám neukápla ani kapka.
A kdyby ukápla?
Tak musíme vyříznout ten kus ledu, dát ho do pytle a poslat pryč na základnu a nahlásit to. Potom přijede tým lidí, aby zkontroloval, že je to čistý.
A tohle dodržují i Rusové?
To nevím, ale měli by. No slyšela jsem historky od lidí, co jezdili přede mnou na různé jiné stanice, že ta loď s odpadem přejede kus od Antarktidy a všechno to hodí do moře. To samozřejmě Američani nedělají.
Při cestách do polárních oblastí Marie prokazuje různé schopnosti. Umí pracovat s radioaktivními vzorky i navrtat šestimetrový led na antarktickém jezeře.
Co uděláš jako první, když se vrátíš zpátky do Čech?
Kupuju si nové kalhoty.
Proč?
Protože přiberu deset kilo.
Vždycky?
Stává se to tam skoro každé holce, s tím se nedá nic dělat. Asi je to obrana těla proti zimě, že se snaží nepustit žádný tuk a je jedno, kolik kilometrů tam naběháme.
A řešíš to nějak?
Spíš to řeší maminka, která mi strašně fandí, ale jednou obvolávala všechny příbuzné, aby se mě nelekli. A teď mě na podzim čeká zatím nejdelší výprava do Antarktidy, budu tam půl roku, tak doufám, že mě ta loď uveze zpátky (smích).
Bez ohledu na kalhoty, jaké jsou návraty?
Máme pro to výraz "green-out", zelený šok. Přistanete z Antarktidy na Novém Zélandu a najednou všude vidíte barvy, cítíte vůně. Ale já to takhle nemám. Přišlo by mi divné, kdybych se vrátila a nebyly tady stromy a nejezdila tu auta.
Dokážeš si představit, že po všech těch zkušenostech budeš žít třeba v domečku za Prahou a chodit někam do kanceláře?
Já si dokážu představit leccos, i ten domeček za Prahou. Nejsem adrenalinový závislák, co musí každý den skákat padákem, ale mám ráda, když život není úplně nalajnovaný.
Takže v osobním životě na to nenarážíš?
Ani ne... Vlastně někdy jo. Hodně lidí zarazí, už jen když jim řeknu, že jsem žila šest let v Americe. Když ze mě vytáhnou, že jezdím na Špicberky, už mi nevěří. No a když to korunuju Antarktidou, myslí si, že jsem úplně zešílela.
