Špatný příklad z Peru
Pokud jste někdy v minulosti měli to potěšení navštívit peruánské Machu Picchu, dobře si tu vzpomínku v paměti uchovejte. To, co jste kdysi viděli a zažili, už totiž současní ani budoucí turisté nikdy nezažijí. A byť se to neříká lehce, nesete na tom svůj podíl.
Přeceňované turistické zajímavosti, kde se místo zážitku dostaví zklamání |
I kvůli vám se totiž ruiny města Inků skryté v Andách staly turistickou jedničkou celého Peru. Už v roce 1983, kdy byly zařazeny na Seznam světového dědictví UNESCO, je navštěvovalo 50 procent zahraničních turistů, kteří do země dorazili. Odborníci už tehdy varovali, že popularita je dvousečnou zbraní. Ale správci té předkolumbovské pamětihodnosti na to nedbali. V roce 2007, poté co bylo Machu Picchu zařazeno mezi Sedm nových divů světa, se poměr návštěvnosti zvýšil na 70 procent. Ročně tedy šlo skoro o dva miliony turistů, trvale devastujících památky i okolní krajinu. Vedlo to k poškození teras, sesuvům půdy, poškození architektury.
Řešení? Pozoruhodně nejednoznačné. Šlo o stanovení limitu denní návštěvnosti na 3 800 lidí denně. Ale také na 4 800 či 5 200 lidí – tedy v podstatě na předchozí maxima – když se to zrovna hodí. Došlo na zákaz vstupu do určitých částí citadely, ale také zmnožení turistických okruhů na pět. Probíhá omezení doby pobytu, zvýšení vstupného, prezentace alternativních památek. Ale také obří reklama pro Machu Picchu, které se jakoby snaží regulovat počty turistů, ale přitom zvyšuje kapacity pro jejich příjem a usnadňuje jim přístup do oblasti, třeba stavbou mostů u Vilcanota či nově letištěm u Chinchero.
Pravá ruka tu dělá něco jiného než levá, odvolává se slíbené a slibuje odvolané. Ale pro Machu Picchu z toho nic dobrého neplyne.