Za posvátnou přírodu připlácíte
Příroda je v Bhútánu posvátná, je chápána jako součást národního dědictví. Pokud ji chcete vidět, musíte platit.
Způsob, jakým vystavěl Bhútán hráz proti přemíře turismu, byl ozkoušený v mnoha jiných populárních destinacích. Kdo chce vidět, musí platit. Ale země ztracená v Himálaji teď zvýšila laťku. Zhruba o řád.
Zatímco za den pobytu v Řecku zaplatíte turistickou daň odpovídající stokoruně, ve Francii přibližně 130 Kč a v Itálii 170 Kč, v Bhútánu vám za každý den napočítají necelé čtyři tisícovky. Tak totiž vypadá jejich poplatek za udržitelný rozvoj. Nezapomeňte k tomu samozřejmě přičíst ještě výdaje na turistická víza a další poplatky, spojené s ubytováním a výplatou pro průvodce. Povinné pojištění zřízené u místní pojišťovny tu letos mít naštěstí nemusíte.
Na druhé straně se musí nechat, že tu nikdo trapně nepředstírá, že vaše peníze nejsou přínosem pro státní kasu. Jsou. Všichni to vědí a jejich získávání je zkrátka oficiální politika království. Vysoce nastavený poplatek za udržitelný rozvoj se navíc dočkal několika vstřícných umenšení. Původně byl dvakrát tak vysoký a platil pro všechny cizince bez rozdílu. Dnes už platí jen pro dospělé. Děti do dvanácti let platí polovic, mladší šesti let to mají dokonce zadarmo.
Bhútánský přístup přijde zahraničním turistům tvrdý, ale místní si z toho moc nedělají. Ze spořivých výletníků totiž zisky neplynou.
Čistota nedotčené přírody není zadarmo. V Bhútánu staví turismu zeď daněmi, vízovou povinností a poplatky.
Bhútánský systém regulace cestovního ruchu je drastický, nicméně funguje. Tlačenici turistů anebo zástupy výletníků před místními pamětihodnostmi – a že jich tu je – tu prakticky nezažijete. Jen pozor na prohřešky proti životnímu prostředí. Příroda je tu chápána jako součást národního dědictví. A tisícikorunový flastr tu můžete dostat za špatně vytříděný odpad.
Liberální Amsterodam bez tolerance
Za svůj Red District, který Amsterodam tolik proslavil, jsou místní čím dál tím méně rádi. Láká ten typ turistů, s nimiž jsou problémy.
Nizozemský Amsterodam je až po okraj nabitý zajímavostmi. Pro přemíru zážitků, které se tu nabízí, je velmi snadné zapomenout, že svou rozlohou je oproti Praze vlastně poloviční, i když ji počtem obyvatel skoro dorovnává. Jak sami dobře víte, Praha umí být v hlavní sezoně k nevydýchání, byť do ní více než osm milionů výletníků ročně nezamíří. Do Amsterodamu se jich ročně vydá dvacet milionů.
Jen si to představte – na polovičním prostoru je dva a půl krát více turistů. A většina z nich nepřijela ani tak navštívit muzea a díla starých mistrů, ale pořádně se bavit. Proto pohár trpělivosti místních přetekl.
Amsterdam v boji proti zlým turistům přitvrzuje a nasadil kvíz |
Loni se v Amsterodamu začaly rozdávat blokové pokuty za narušování pořádku jako na běžícím páse. Za močení na veřejnosti, odhazování odpadků, rušení nočního klidu – jde o tři samostatné prohřešky, které ale někdo hravě zvládne najednou. Teď za každý z nich zaplatíte v přepočtu 3 800 Kč. Opilost na veřejnosti je oceněna sumou 2 500 Kč a stejnou částku zaplatíte i za kouření zboží z coffeeshopů v centru. Ostatně počet míst, kde můžete trávu beztrestně kouřit, se dost výrazně zmenšil.
Amsterodam je rozlohou poloviční než Praha. Turistů ale mají dvaapůlkrát více.
Nový model ideálního turisty pro Amsterodam? Někdo, kdo vydrží stát před Rembrandtovou Noční hlídkou až do střídání stráží.
Slavná politika Gedoogbeleid – tolerance vůči kanabinoidním látkám – se stává stejně vyčerpanou jako trpělivost obyvatel nizozemské metropole. Amsterodamští radní zpřísnění argumentují tím, že už opravdu bylo třeba přitvrdit. O výletníky dál stojí, ale jen o ty slušné. I nadále jsou prý liberálním městem, ale svoboda roste ze vzájemného respektu. A ten zahraniční turisté už dlouho neprojevují. Podle radních je návod, jak přežít návštěvu jejich města bez pokuty, celkem snadný. Nedělejte tu nic, co nechcete, aby turisté dělali doma ve vašem městě, tvrdí.
Špatný příklad z Peru
Miliony turistů, pořizujících si stále ty samé fotky z totožných míst. Ruiny města z 15. století to silně poznamenalo.
Pokud jste někdy v minulosti měli to potěšení navštívit peruánské Machu Picchu, dobře si tu vzpomínku v paměti uchovejte. To, co jste kdysi viděli a zažili, už totiž současní ani budoucí turisté nikdy nezažijí. A byť se to neříká lehce, nesete na tom svůj podíl.
Přeceňované turistické zajímavosti, kde se místo zážitku dostaví zklamání |
I kvůli vám se totiž ruiny města Inků skryté v Andách staly turistickou jedničkou celého Peru. Už v roce 1983, kdy byly zařazeny na Seznam světového dědictví UNESCO, je navštěvovalo 50 procent zahraničních turistů, kteří do země dorazili. Odborníci už tehdy varovali, že popularita je dvousečnou zbraní. Ale správci té předkolumbovské pamětihodnosti na to nedbali. V roce 2007, poté co bylo Machu Picchu zařazeno mezi Sedm nových divů světa, se poměr návštěvnosti zvýšil na 70 procent. Ročně tedy šlo skoro o dva miliony turistů, trvale devastujících památky i okolní krajinu. Vedlo to k poškození teras, sesuvům půdy, poškození architektury.
Řešení? Pozoruhodně nejednoznačné. Šlo o stanovení limitu denní návštěvnosti na 3 800 lidí denně. Ale také na 4 800 či 5 200 lidí – tedy v podstatě na předchozí maxima – když se to zrovna hodí. Došlo na zákaz vstupu do určitých částí citadely, ale také zmnožení turistických okruhů na pět. Probíhá omezení doby pobytu, zvýšení vstupného, prezentace alternativních památek. Ale také obří reklama pro Machu Picchu, které se jakoby snaží regulovat počty turistů, ale přitom zvyšuje kapacity pro jejich příjem a usnadňuje jim přístup do oblasti, třeba stavbou mostů u Vilcanota či nově letištěm u Chinchero.
Maximálně 3800 turistů denně! Nebo 4800, kdyby to nešlo jinak. A co 5200? Dobře, platí. Výjimky se tu dělají na míru.
Peru čelí destrukci své nejvyhledávanější pamětihodnosti poněkud rozpačitě.
Pravá ruka tu dělá něco jiného než levá, odvolává se slíbené a slibuje odvolané. Ale pro Machu Picchu z toho nic dobrého neplyne.
Thajsko má pořád co nabídnout
Takhle si turisté představují zážitek z Maya Bay. Realita tomu už dlouho byla vzdálená.
Podobné zmatky se zákazy střídajícími výjimky se pojí i s ostrovy a plážemi jižního Thajska. Rozdíl je v tom, že to, co na první pohled vypadá jako chaos, je ve skutečnosti dobře organizovaným systémem. Thajsko se tím pokouší o aktivní redistribuci turistů. Co si pod tím představit?
Na Similanské ostrovy se nejspíš nepodíváte od května do poloviny října. Fenomenální Maya Bay (Phi Phi) bude uzavřená od srpna do konce září. Koh Kradan, Koh Rok a Koh Haa bude „mimo provoz“ od června do konce srpna. A o tom, kdy bude či nebude zpřístupněná Phang Nga Bay, se zatím bouřlivě diskutuje. Jistého je v tom jen málo, vyhlášky se průběžně mění. Často až po příjezdu zjistíte, že je všechno jinak.
Je indonéská Gunung Padang nejstarší stavbou světa? Můžete být v klidu |
Na další proslavené pláže se vztahují jiné formy omezení. Navštívit je sice můžete, ale nesmíte se na nich koupat. V praxi to kromě velké nejistoty při plánování znamená, že ty nejvyhledávanější destinace nebývají uzavřeny plošně a trvale – Thajsko své klenoty tedy stále nabízí světu – ale znepřístupňuje je jen v hlavní sezoně, kdy obvykle podléhají náporu zahraničních turistů. Ti jsou nuceni, často na poslední chvíli, přehodnocovat své plány.
Thajsko se rozhodlo regulovat zájem turistů netradičně, několikaměsíčními uzavírkami v hlavní sezóně.
Takový nápor turistů tu po léta byl normou. Než byla Maya na tři a půl roku, po totální devastaci, zcela uzavřena.
Na radu agentů cestovních kanceláří musí vyhledávat nové destinace. A zjišťovat, že alternativy nejsou často o nic horší. Písek je tam stejně bělostný, voda prohřátá a lidí méně. Kromě organizování zmatku to Thajsko dohromady nic nestojí, protože má co nabídnout. Turisté vyhledávající skutečnou pohodu se rádi přenesou přes to, že dovolenou tráví na nádherné pláži, po které se Leonardo DiCaprio neproháněl.
Buďme k sobě slušní
Když projevíte respekt k místní kultuře, obyvatelé Kjóta vás budou vítat s nadšením.
Je vcelku pochopitelné, že 1,5 milionu stálých obyvatel Kjóta se jen těžko srovnává s přílivem zahraničních turistů. Každoročně jich sem totiž zamíří okolo 70 milionů. Je to učiněné tsunami, které nahlodává vše, čeho si tradičně smýšlející Japonci tolik váží. V podstatě každá maličkost z nich může před zraky chtivě přihlížejících turistů udělat živou atrakci. Místní obyvatelé pochopitelně v takovém nedobrovolném panoptiku vstupovat nechtějí.
Proto Asociace cestovního ruchu Kjóta vydala soubor doporučení, připomínající zahraničním výletníkům, jak se ve starobylém městě mají správně chovat. Jsou to drobnosti, ale zjevně podstatné. Třeba nenechávat v restauracích nedojedené zbytky jídla, protože v Japonsku je to nešetrné. Stejně jako trousit za sebou odpadky a zbytečná zahraniční moudra, což je známka hrubosti. Nevyplatí se ani obtěžovat gejši a fotit tam, kde je to zakázáno.
Obyvatelé Kjóta jsou schopni tolerovat masy turistů. Nikoliv však jejich nepřístojné chování.
Kjóto se snaží ukázat světu, že se přemíra turistů dá ukočírovat i jinak, než pokutami a zákazy.
Cílem je naopak přispívat harmonii mezi místní komunitou a cestovním ruchem. Například tím, že budete respektovat tradiční kulturu a budete se snažit o ní něco dozvědět. Když místní uvidí vaši snahu, na oplátku vás pak třeba přizvou na nějaký festival nebo akci. Váží si vašeho zájmu, a se slušně se chovajícími návštěvníky se ve svém městě setkávat chtějí. A rádi.
Velká čínská zeď začíná dračí hlavou v moři. K vidění je v Laolongtou |
Asi nejpřekvapivější na tom je, že tato velmi jemná cesta „řešení připomenutím slušného chování“ – bez dalších pokut, hrozeb vyhoštění, a hlídkujících strážníků – překvapivě dobře funguje. Japonská kultura zdvořilosti je totiž až překvapivě návyková.
