Za pronájem jednopokojového bytu v centru většího německého města zaplatíte průměrně v přepočtu 35 500 Kč měsíčně. A to je jeden z podstatných důvodů, proč se Lasse Stolley rozhodl peníze utrácet jinak. V šestnácti se vydal z domu, s chutí postavit na vlastní nohy a splnit si svůj sen. Chtěl se stát nefalšovaným digitálním nomádem.
Proto dal vale rodnému městečku, Fockbeku ve Šlesvicku-Holštýnsku a vyrazil za dobrodružstvím. Kam? Tady už to začíná být poněkud složité. Moudro o tom, že i cesta může být cíl, totiž rozvedl hodně netradičním způsobem. Jeho novým obydlím se staly vlakové spoje celého Německa.
S rychlíky Deutsche Bahn v průměru každý den urazí 960 kilometrů, někdy o něco víc. Kam se jimi na své pouti vlastně ubírá? To pro něj zase tak podstatné není. Cesta je tím cílem. Vyjet může z Frankfurtu do Mnichova, oklikou přes Hamburk. Jediné co skutečně potřebuje, aby mu spoje na trase dobře navazovaly. Tráví v nich, s výjimkou přestupů a občasných předem plánovaných zastavení, čtyřiadvacet hodin. Každý den.
Stolley přespává v lůžkových vozech, kupé v první třídě je jeho pokojem. Snídá, obědvá i večeří v jídelních vagonech, s tím, že si občas zpestří jídelníček během přestupu v nádražní restauraci. Každodenní hygienu odbude na toaletách, a pokud potřebuje sprchu nebo vyprat si oblečení, naplánuje si delší zastávku v nějakém městě. Veřejné prádelny tu jsou běžné, a vykoupat se podle chuti může v lázních nebo na veřejném koupališti.
Život podle grafikonu
Jediné, co ho na jeho cestě vede a občas trochu omezuje, jsou jízdní řády a návaznost spojů. Musí totiž opravdu důsledně plánovat každodenní etapy své cesty, aby navečer našel klidné místo v lůžkovém voze vnitrostátního spoje, a zařídil si včas rezervaci v první třídě.
K překonání této řekněme organizační komplikace využívá různých počítačových a mobilních aplikací. Celý ten proces si už dávno tak zautomatizoval, že jej nepovažuje za mimořádnost. Musí prostě přemýšlet v systému grafikonů, orientovat se německých nádražích a jejich nástupištích, znát řazení vlaků. To ale v uživatelsky precizně vyladěném systému německých drah prý zase tak těžké není.
Stejně tak asi není třeba dodávat, že Stolley, migrující z místa na místo po železnici druhým rokem, má už dávno všechny spoje, regionální slevy, výhodné lístky i rezervační systémy v malíku. Z hlavy vám vysází plán, jak celý týden nevystrčit vyjma přestupů z vlaků nos, protože venku zrovna mrzne nebo prší.
Že taková cestovatelská mánie něco stojí? Pochopitelně. Dnes sedmnáctiletý Stolley utratí ročně v přepočtu 380 000 Kč za lístky. Jenže když se to rozpočítá, pořád ho to vyjde o chlup laciněji, než pronájem jednopokojového bytu v centru většího německého města.
Se započítanými slevami, akcemi zvýhodňujícími hromadné nákupy jízdenek a různými dlouhodobě předčasnými rezervacemi jezdí také o poznání levněji než běžní smrtelníci.
Svoboda a volnost
Deutsche Bahn ho přímo nesponzorují, byť je pro ně jeho nekonečná pouť rozhodně velkou reklamou. Mladík, který druhým rokem obráží Německo vlakem, je živým maskotem železnice. Loni v září si ho dokonce „odchytili“ manažeři Deutsche Bahn s žádostí, aby pro jejich oddělení management přepravy civilních osob ve Frankfurtu udělal krátkou přednášku. Že si mohli poslechnout, jak někdo využívá jejich produkt jako životní prostor, jim prý přišlo velmi motivující.
Stolley se už důvěrně zná s vlakovými četami, průvodčími, personálem jídelních vozů i strojvedoucími napříč celou zemí. Přátel má po městech celého Německa dost, a čile se světem komunikuje prostřednictvím sociálních sítí. Těmi žije. Jako digitální nomád totiž peníze nejen utrácí, ale velmi slušně vydělává.
I když o svých finančních poměrech nehovoří, připouští, že obrat z jeho aktivit s přehledem pokrývá náklady na cesty vlakem. Co přesně dělá? I když to není práce na plný úvazek, živí se především jako programátor – kodér.
Pronájem bytu v centru německého města by si dnes už dovolit mohl, ale nestojí o to. Prý by ho deptalo, kdyby se musel každé ráno probouzet, a za okny by viděl stále to samé město.
Rakouský Semmering je v létě rájem pro bikery, rodinky i vlakové fanoušky |
„Líbí se mi svoboda, kterou to přináší. Každý den se mohu rozhodnout, kam chci jet. Jestli chci večer vidět západ slunce nad Alpami, vydat se k moři anebo na koncert do nějaké velké metropole, tak prostě můžu.“
Ráno si pomocí aplikace zkontroluje možná vlaková spojení a podle počasí a nálady se rozhodne, kam pojede. Nejvíce ho přitahují turistické regiony, jako je baltské letovisko Binz na ostrově Rujána ne Zugspitze – nejvyšší hora Německa. Ani města mu ovšem nejsou cizí. Líbí se mu rozmanitost Berlína, Mnichova i Frankfurtu. Nevynechá prý příležitost, aby se jimi neprošel. Výšlapy si kompenzuje nedostatek pohybu, protože na sportování se vlaky přeci jen moc nehodí.
Cestováním prostě žije a je s tím maximálně spokojený. Dokládá to i jeho loňská prázdninová dovolená, kterou podnikl, jak jinak, vlakem. S univerzální celo-síťovou jízdenkou Interrail se mu otevřely spoje na třiatřiceti železnicích Evropy. A využil ji naplno.
Praktické a minimalistické
Za svůj velký „objev“ považuje přechod z vozů 2. třídy do 1. třídy. Zpočátku se toho trochu obával a nebyl si úplně jistý, jestli kvůli touze po komfortu nezačne utrácet víc, než vydělává. Sám se přesvědčil, že to byla změna k lepšímu.
„Jedničkové vozy jsou prázdnější a bezpečnější. Je tam méně rodin s dětmi, takže více klidu. Častěji je využívají obchodní cestující, kteří si moc povídat nechtějí. I to je v pořádku, mám alespoň sám víc času na práci,“ popisuje Stolley. „A samozřejmě, je v nich mnohem více místa,“ dodává. Připočíst k výhodám první třídy lze i podávané drobné občerstvení, nápoje a sušenky. „Ne že bych je nutně potřeboval, ale potěší,“ přiznává.
Krátce po svém objevu zainvestoval do „předplatné“ jízdenky Bahncard 100, která mu umožňuje využívat služeb první třídy vozů na všech spojích bez omezení. Tím skutečně učinil z železnice svůj nový domov.
Bydlení na železnici, jak jej praktikuje, si žádá cestování nalehko. Proto je jeho výbava až extrémně minimalistická. Svůj veškerý majetek Stolley sesbírá do jednoho pětatřicetilitrového batohu. Vystačí mu čtyři trika, dvoje kalhoty, deka a cestovní polštářek za krk. Nejdůležitější je pro něj jeho laptop, coby hlavní nástroj obživy. A pak také sluchátka, pro potlačení hluku. „Ve vlaku totiž soukromí prakticky neexistuje, a klid na práci potřebujete,“ dodává na vysvětlenou.
Nejpomalejší rychlík světa. Ledovcový Express nabízí úchvatnou jízdu |
Svůj plán o netradičním bydlení vyložil rodičům předloni v srpnu. Ti pochopitelně nadšení příliš nebyli. Chtěli, aby si jejich syn po dokončení střední školy našel nějakou solidní práci v IT sektoru. A k jedné takové skutečně směřoval. Jenže když to se smluvenou prací na poslední chvíli nevyšlo, rozhodl se „vlak příležitostí“ lapit jinak. „Doufal jsem, že se toho třeba chytnou dopravní společnosti, a najmou si mě jako experta, který by jim poskytoval zpětnou vazbu o kvalitě přepravy, a budou mi za to platit,“ vypráví o plánu, který mu úplně nevyšel.
Začátky byly tvrdé. „Zmeškal jsem spoustu spojů, uvízl na spoustě nočních nádraží a zažil jsem spoustu obskurních historek. Všechno bylo jinak, než jsem si představoval,“ říká. Až časem ho podobné zážitky naučily, jak život ve vlaku funguje.
Dnes Stolley rozhodně nelituje toho, že rozprodal své věci, vystěhoval svůj dětský pokoj ve Fockbeku a že už druhým rokem nepřetržitě bydlí na železnici. Má se pořád kam vrátit – a občas se skutečně vrací, aby si na domácké adrese vyzvedl poštu – ale jinak domů nespěchá. Je doma na železnici a cesta je pro něj zkrátka cíl.
