Turisté, kteří na Maledivách neutrácejí
Maledivy to se zdaněním cestovního ruchu netrefily. Turisty sice neodradily, ale přilákaly cestovatele, kteří nemají ve zvyku utrácet.
V roce 1999 se propadla cena tuňáků o polovinu, jen o rok později podražila o 100 procent cena dovozu paliv. V roce 2004 zde pak udeřilo tsunami. To jsou tři velké katastrofy, které zdevastovaly už tehdy ne moc průraznou ekonomiku Malediv. A učinily ji definitivně závislou na příjmech z cestovního ruchu.
Turismus na Maledivách tvoří třetinu HDP, podílí se na přílivu 60 procent veškerých deviz. Jak se ale ukázalo, obyvatelé tropického ráje ale tento jediný pořádný zdroj příjmů neobhospodařují zrovna udržitelně. Ne že by se nesnažili. Už v roce 2015 zavedli tzv. Zelenou daň, přibližně 140 Kč na turistu za každý den. To aby mohli reagovat na vyšší objem cestovním ruchem vytvořených odpadků.
Následně ale zvýšili též daň na zboží v dovolenkových resortech z 3,5 procent na 12 procent, a jen o rok později navýšili i zdanění služeb. Chtěli zkrátka vydělávat. Posčítáno dohromady, turista tu dnes zaplatí v průměru o padesát dolarů (1 130 korun) za každý den víc jen proto, že je na Maledivách. Ubylo tu po zavedení těch vyšších daní a poplatků turistů? To naštěstí nikoliv, ani by to nebylo žádoucí. Ale pořádný zádrhel vzniknul i tak.
Proměnilo se totiž národnostní složení turistů. Po zdražení se kriticky propadl počet Švédů, Španělů, Švýcarů, Australanů, Jihokorejců, Japonců, Angličanů, Italů a Francouzů, kteří sem prve jezdili na dovolenou. Zato násobně přibylo Číňanů a Indů. Každý čtvrtý turista Malediv dnes pochází z Číny, každý osmý je z Indie. Proč by na tom mělo záležet? Indové ani Číňané nemají na dovolené ve zvyku utrácet.
Vyšší zdanění služeb a zboží v resortech tak negeneruje očekávaný zisk, a přitom lidí ani odpadů neubylo. Maledivy se lapily do vlastní pasti. Ztráty z ne už tak výdělečného cestovního ruchu sice mohou řešit dalším navýšením zdanění,, ale to by sem mohli přestat jezdit i ti poslední turisté.
