Mrtvá těla v klecích pod stromem. Bali skrývá hřbitov, kam vás pustí jen mafie

Na indonéský ostrov Bali míří ročně miliony turistů. Ačkoliv by se mohlo zdát, že všechna místa už jsou prozkoumaná, destinace stále skrývá mnoho tajemství. Hřbitov ve vesnici Trunyan, ukryté v kráteru sopky na břehu jezera Batur, kde místní nechávají zesnulé v klecích, je jedním z nejtajuplnějších z nich.

Návštěva hřbitova Trunyan je jedním z nejbizarnějších, nejvíce neobvyklých a zároveň nejvíce autentických zážitků, které můžete na Bali zažít. Trunyanští vesničané žijí na východním břehu jezera Batur, což z nich dělá jednu z nejizolovanějších komunit na Bali v Indonésii.

Na rozdíl od jiných hinduistických komunit na Bali Trunyané mrtvé nepohřbívají do země ani nepálí. Těla všech zesnulých z této odlehlé vesnice jsou po rituálním očištění dešťovou vodou uložena k poslednímu odpočinku pod stromem Taru Menyan a chráněna bambusovými klecemi.

„Mrtvoly lákají zvěř z okolních lesů, takže je před ní musíme nějak skrýt, dokud svaly a tkáně nezmizí a nezůstanou jen kostry,“ vysvětluje účel poněkud netradičních rakví jeden z místních.

Poté, co se tělo rozloží, pozůstalí odeberou lebku zesnulého a umístí ji na skalní plošinu vedle posvátného stromu. Zbytek kostry, včetně dárků pro zemřelého v podobě lahví minerální vody, oblíbeného oblečení či menší hotovosti, končí na hromadě naproti „rakvím“.

Tento pohled je srovnatelný se záběry ze skládek. Z množství odpadků zde však nezřídka čouhají lidská žebra či stehenní kosti.

Přestože pod bambusovými klecemi hnije několik lidských těl, která jsou v různém stadiu rozkladu, není ani v parném horku cítit žádný zápach. To místní přisuzují právě posvátnému stromu, který údajně vydává vůni neutralizující zápach zemřelých.

Vesnice Trunyan

• Jméno odlehlé vesnice pochází z názvu stromu Taru Menyan (taru – strom, menyan – vůně), pod nímž vesničané pohřbívají své mrtvé.
• Místní věří, že vůně vycházející ze stromu neutralizuje zápach z hnijících těl.

Místo schované v podhůří aktivní sopky Batur je navíc opředené mnoha legendami. Mezi vesničany se například vypráví, že západní turista, který hřbitov navštívil, si vzal jednu z vystavených lebek na památku. Protože na něj však začala v noci mluvit, dojel ji vrátit na původní místo. Tělo zemřelého však strašilo turistu ve snech už napořád.

Podle jiného příběhu se skupina turistů z Jakarty, která ukradla z hromady několik kostí, zřítila i s jejich autem ze skály. Ať už jsou tyto historky pravdivé, či nikoliv, přidávají místu na tajuplnosti.

Smlouvání s místní mafií

Tradiční způsob pohřbívání proměnili místní ve výdělečný byznys. Nejvíce díky zvědavosti turistů prosperuje zdejší mafie, která ovládá veškerou lodní dopravu na jezeře a která si díky svému monopolu za několikaminutovou zpáteční jízdu po vodě účtuje i milion indonéských rupií (1 400 korun) za jednoho cestujícího.

Jiná schůdná cesta ke hřbitovu neexistuje. Místo posledního odpočinku Trunyanů je ukryto mezi strmými útesy, které nelze překonat autem ani pěšky, a přístup je tak možný pouze z jezera. I přes vědomí tohoto faktu se však rozhodneme smlouvat.

Cesta k Baturu

• Jezero Batur, na jehož břehu je hřbitov ukrytý, se nachází asi dvě hodiny cesty od turisticky oblíbeného města Ubud.
• Nejlepším způsobem, jak se sem dostat, je pronajmout si skútr nebo rovnou soukromé auto s řidičem (půjčení skútru stojí maximálně 100 tisíc rupií (140 korun) za den, pronájem auta i s řidičem včetně ceny benzinu vyjde na 500 tisíc rupií (700 korun) za den, a to bez ohledu na počet cestujících).

„Musíme kvůli vám připravit loď, a to se nám vůbec nevyplatí. Počkejte ještě hodinu. Třeba přijde ještě někdo, kdo tam chce, a potom se můžeme bavit. Jestli na to nemáte peníze, tak to zkuste jindy,“ odmítá nás rozhodně jeden z desítky mužů, kteří pokuřují v polorozpadlé boudě na parkovišti. Jejich ženy a matky se nám mezitím pokoušejí prodat nejrůznější náramky, obrázky nebo pití.

Po ostré výměně názorů, kdy se mezi sebou Balijci domlouvají svým jazykem a my pokřikujeme v češtině, se nakonec dohodneme na jednom milionu za tři lidi. Jen detail, většina Indonésanů si vydělává méně než polovinu této částky za týden.

Lodi po pár stech metrech přestane na několik minut fungovat motor, později se s každým nárazem na vlny zdá, že se bárka rozpadne. Když poté vystupujeme z plavidla, nejsme si vůbec jistí, zda na nás kapitán počká nebo jestli budou mít naše skútry kola, až se vrátíme do přístavu.

Po předražené cestě lodí požádá turisty na místě skupina mužů o dobrovolný příspěvek na chod hřbitova. V praxi je nutné zaplatit symbolických 10 tisíc indonéských rupií (14 korun) za každého.

Podle informací dalších cestovatelů ceny za dopravu neúprosně rostou od pandemie koronaviru, kdy do země nemohli létat turisté a mafie tratila. Nejedná se však o ozbrojené chlapíky, kteří by návštěvníkům vyhrožovali, o usmlouvání lepší ceny se tak můžete alespoň pokusit.

Kintamani je jednou z nejchudších oblastí Bali, takže se zde nezřídka setkáte s žebráky a turistickými pastmi, jako je tato. I přes nepříjemnosti spojené s cestou je návštěva hřbitova nezapomenutelným zážitkem a jednou z mála možností, jak se coby turista seznámit s rituálním pohřbíváním u kmene, jehož víra je protkaná animismem.