Lublaň vděčí za svůj půvab slavnému rodákovi Jože Plečnikovi, který z provinčního sídla vybudoval slovinský skvost. Architekt svoje město miloval a realizoval zde třicet devět nádherných staveb. Většina z nich leží v centru a jsou součástí speciální trasy Plečnikova Lublaň, kterou lze absolvovat pěšky či na kole.
Na cestu se vydávám podle mapy, která mě mimo jiné zavádí k Žehličkovému domu, Centrální tržnici s krámky a rybím trhem, Trojmostí, Ševcovskému mostu, Národní a univerzitní knihovně až k Plečnikově domu v Trnově. Vcházím do nenápadného příbytku, kde profesor lublaňské univerzity bydlel a pracoval.
„Jeden ze dvou domů v našem komplexu koupil architektův bratr Andrej v roce 1915. Když se Plečnik o šest let později vrátil do Lublaně, rozhodl se spolu se svými dvěma bratry a sestrou společně žít a postavil k domu přístavbu. Později přidal prosklenou verandu a po zakoupení sousedního domu zimní zahradu,“ vysvětluje Maja Kovač, zaměstnankyně Plečnikova domu.
Nakonec však ke společnému soužití sourozenců nedošlo a kromě doby, kdy tu chvíli pobýval Plečnikův mladší bratr Janez, tu Jože žil sám se svým psem Sivkem. O domácnost se mu starala hospodyně Urška Luzar, nejdůležitější žena jeho života.
Charismatický muž sice měl milostné vztahy, ale jako umělec se nechtěl ženit. Razil heslo, že jedině svobodný duch může vytvářet geniální věci. I proto udržoval přátelství s Alicí Masarykovou, se kterou se sblížil při obnově Pražského hradu. S prezidentovou dcerou si dopisoval, a to až do své smrti v roce 1957.
Původně měl Plečnik žít v domě se svými sourozenci, proto postavil k domu přístavbu.
V útulném domě postupně procházím kuchyní, ložnicí, koupelnou, přijímacím pokojem, ateliérem a zimní zahradou. Všude leží mistrovy osobní věci, kreslící náčiní, růženec, knihy. Atmosféra je velmi autentická a vypadá, jako by Plečnik v domě stále pobýval.
Urbanista chodil v Lublani do své oblíbené restaurace Pri Kolovratu, kde měl pravidelná setkání s intelektuály. Gastronomické zařízení dodnes existuje a současný nájemce zařídil restauraci ve starém slovinském duchu. Chtěl, aby hosté mohli ochutnat typická národní jídla a zároveň poznat atmosféru historické Lublaně.
„Plečnik navštěvoval restauraci každou sobotu. Kromě diskuzí zde četl noviny, pil červené víno a kouřil. Nahlíželi sem i jeho studenti, a když zjistili, že je profesor uvnitř, šli dál, dali si čaj a poslouchali, o čem jejich idol mluví. Na studenty měl Plečnik charismatický vliv, někteří z nich si nechali po jeho vzoru narůst bradku, nosili tmavé obleky či klobouk se širokou krempou,“ říká restauratér Danijel Oblak.
Národní a univerzitní knihovna je nejvýznamnějším Plečnikovým dílem ve Slovinsku.
Během návštěvy podniku dostávám na ochutnání i Plečnikův čaj. Lahodnou bylinkovou směs vařila svému zaměstnavateli každý den hospodyně Urška pro inspiraci a dlouhověkost. Čaj zřejmě zafungoval, protože Jože Plečnik se dožil osmdesáti čtyř let. Svůj poslední odpočinek nalezl na lublaňském hřbitově Žale, v prostém hrobě, který si sám navrhl.
Královský mrakodrap
Z uhlazené a harmonické Plečnikovy Lublaně mířím do čtvrti zvané Metelkovo město, kde měla jugoslávská armáda kasárna. Když odešla, hrozilo zchátralému komplexu stržení. Proti likvidaci se postavili aktivisté, a když petice nepomohly, zabrali prostory squatteři. Ti svým pobytem objekt uchránili před zánikem a zasloužili se o vznik vyhlášeného centra undergroundu. Ostatně avantgardní kultura je vidět na každém metru.
Metelkovo město je vyhlášeným centrem undergroundu.
Domky, garáže, verandy a přilehlé altány krášlí pestrobarevná graffiti, antické sochy či bláznivá stvoření vypadající jak Glum z Pána prstenů. Uvnitř to pak v hospůdkách, hudebních klubech, uměleckých studiích, galeriích, kam lidé chodí na diskotéky, koncerty či výstavy, pořádně žije. Teď dopoledne je však klid. Akce začínají v Metelkově městě až kolem půlnoci a končí s rozbřeskem.
Po několika kilometrech v nohách se vydávám na oběd do gostilny, tradiční slovinské restaurace. Slovenska Hiša – Figovec patří mezi nejstarší hostince v Lublani. V minulosti připravoval jídlo pro vozky a dodnes vaří typické národní pokrmy. Z menu tedy vybírám leteči žganci, abych ochutnala místní kuchyni.
„Smažená kuřecí křídla a stehna byly kdysi pokrmem chudých. Od sedmnáctého století jej měli v oblibě dělníci z přístavu na řece Lublaňce. Ale v popularitě za tímto jídlem nezaostává ani ričet (dušené maso se zeleninou a kroupami) nebo pražen krompir (zprudka opečené kousky brambor s cibulí),“ říká číšník, když mi v kastrůlku přináší dobrotu.
Nebotičnik se stal prvním mrakodrapem v tehdejším Jugoslávském království.
Jen tři sta metrů od hospůdky se tyčí Nebotičnik, jedna z budov, která násobí půvab Lublaně z ptačí perspektivy. Třináctipatrová stavba byla otevřena v roce 1933 a stala se prvním mrakodrapem v tehdejším Jugoslávském království. Objekt byl na tehdejší dobu velmi moderně postaven. Má nejpřísnější japonská antiseismická kritéria, vodu na horní podlaží dodávají automatická čerpadla a ústřední topení zahřívají hořáky na topný olej.
V Nebotičniku sídlil penzijní ústav, byly v něm i byty, kanceláře, obchody a v posledních třech patrech kavárna s vyhlídkovou věží. Ta byla znovu zpřístupněna a turisté si mohou prohlédnout Lublaň ze sedmdesátimetrové výšky.
Lublaňský hrad
Druhým místem, odkud lze shlédnout město jako na dlani, je Lublaňský hrad. Z Krekova trgu sem jede lanovka, nicméně kopec lze zdolat i pěšky. Lanovku chtěl už v devatenáctém století provozovat tehdejší starosta Lublaně Ivan Hribar. Napsal tedy dopis rakousko-uherským úřadům. Žádost však nebyla vyslyšena a myšlenka se realizovala až v roce 2006.
Hrad, jež byl v průběhu času sídlem korutanského vévody, vězením a pevností, se nyní proměnil v muzeum. Milovníci historie zde prozkoumají vnitřní prostory, kapli sv. Jiří, hradby a věže s terasami, které představují Lublaň z výšky. Zejména po setmění, když vše světélkuje, má pohled největší kouzlo.
Může se hoditLublaň křižuje více než 230 kilometrů cyklostezek. Kola si lze půjčit zdarma v rámci městského systému BicikeLJ na padesáti samoobslužných stanovištích. Bezplatná jízda vystačí na hodinu. Nicméně když kolo do této doby vrátíte do dalšího terminálu a počkáte pět minut, můžete opět volně jezdit další hodinu. Jedinou podmínkou je registrovat se na webu do systému a zaplatit symbolický poplatek jedno euro. Lublaňský hrad obklopuje vinice a v restauraci Gostilna na Gradu ochutnáte vína a jídla ze všech slovinských regionů. Ve městě zaženete žízeň u jedné z třiceti fontán s pitnou vodou. Bere se přímo z řeky a její kvalita je vynikající. |
