Místní kdysi věřili, že v jeskyních žije zlý drak se zálibou v jehňatech. Vyzrál na něj až pasáček Jakob, který vystrašeným lidem navrhl, že příště by drakovi mohli naservírovat jehně nadívané vápnem. Jeskynní stvůra ovečku ochotně sežrala, zapila vodou a žaludek se jí nafoukl tak, že explodovala. Ze zbytků drakovy kůže si Postojnští spíchli tašky a od té doby se jim říká „nosiči tašek“. Tak alespoň praví legenda.
Ve skutečnosti jsou Postojnské jeskyně v centrálním Slovinsku domovem jiného tvora. Endemitní ještěrka česky zvaná macarát jeskynní se dožívá až sta let, vydrží i deset let bez jídla a je slepá. V jeskynní tmě jí totiž zbytečné oči během dospívání pokryje vrstva kůže. Není to však ještěrka ani zdejší unikátní druhy hmyzu, co je na Postojné nejzajímavější. Jsou to jeskyně samotné.
Krápníkové království objevil přesně před dvěma sty lety lampář Luka Čeč, když připravoval vstupní jeskyni na návštěvu císaře Františka I.
Turistům pak „nový svět, ráj“, jak Čeč jeskyně nazval, zpřístupnili o rok později. Od té doby je Postojná právem jedním z nejnavštěvovanějších jeskynních komplexů v Evropě. Do dnešního dne už tam přijelo přes 36 milionů lidí.
Návštěvníky do hlubin čtyřiadvacetikilometrové sítě chodeb a síní, pojmenovaných třeba Peklo, Ráj, Koncertní nebo Taneční sál, zaveze vláček. A ti se už cestou mohou kochat krásou mnohametrových krápníků všemožných tvarů i barev - od čistě bílé po oranžovou - a nechat fantazii pracovat.
Impozantní první dojem ještě potvrdí procházka zbytkem okruhu. O to víc, když si člověk uvědomí, že jeden milimetr krápníku roste zhruba deset let. Touha sáhnout si je obrovská, ale zadržte ji - váš dotek totiž bude mít pro dotyčný sloup zničující následky.
Jeskyněmi prošli ruští zajatci i nacisté
Kromě přírodních skvostů se v krasových jeskyních nachází i jeden, který tam dodal člověk. Taneční sál osvětluje skleněný lustr z 20. let minulého století pocházející z benátského ostrova Murano. Ten je svými skláři proslulý. V Postojné navíc na konci 19. století začala fungovat vůbec první jeskynní pošta na světě.
Endemitní ještěrka česky zvaná macarát jeskynní se dožívá až sta let, vydrží i deset let bez jídla a je slepá.
Jeden milimetr krápníku roste zhruba deset let.
Jeskyně jsou také protkané světovými dějinami. Součástí turistické trasy je třeba Ruský most, který postavili ruští zajatci za první světové války, nebo síň, ve které nacisté schovávali palivo. Jugoslávští partyzáni se do ní v dubnu 1943 dostali tunelem, o kterém nepřátelé nevěděli, a s pomocí polského vojáka Tadeusze Sadowského ji odpálili. Zdi síně jsou dodnes černé.
Po návratu zpět na zemský povrch by ti, které krasový komplex nadchl, neměli minout nedaleké EXPO Postojna. Rozsáhlá výstava zachycuje, jak moc jsou Slovinci na své jeskyně hrdí, a zájemci se tam dozví doslova vše - historii počínaje pravěkem, veškerá myslitelná přírodovědná fakta či odkaz slavných jeskyní ve slovinské i světové popkultuře. A na zdi slávy se skví podpis Václava Havla s typickým srdíčkem.
Interaktivní část pak názorně přibližuje, jak taková jeskyně vlastně vzniká. Nejen děti si vyzkouší, kolik oxidu uhličitého, času a vody je potřeba, aby to vápenec vzdal, nebo jak starý by člověk byl, kdyby rostl stejným tempem jako krápníky. Ty si také lidé mohou „postavit“ v simulátoru o pár panelů dál.
Marjan Batagelj si kolem jeskyní vybudoval úspěšný byznys a peníze dál vrací do regionu.
Slovinský stát jeskyně dlouhodobě pronajímá místnímu podnikateli Marjanu Batageljovi, který si kolem nich vybudoval úspěšný byznys. Nedaleko vchodu do podzemí tak stojí luxusní hotel Jama, který sice na přespání pro turisty cestou do Chorvatska úplně není, ale tamní restaurace vaří za přijatelné ceny.
A mezi hotelem a jeskyněmi se zase táhne promenáda obchůdků se suvenýry. Hlavním motivem a maskotem je nepřekvapivě macarát jeskynní. Ovšem pozor. Ve chvíli, kdy jeskyním skončí otevírací doba a vláček doveze poslední návštěvníky, zavřou se i obchody a nastává mrtvo. Čas přesunout se jinam. Třeba do Predjamy nebo dál na jih.
Slavní lipicáni mají domov u italských hranic
Necelou půl hodinu jízdy od Postojnských jeskyní leží Lipica, domov slavných lipicánů. S chovem elegantních koní nedaleko slovinsko-italských hranic začali Habsburkové v roce 1580, první opravdový lipicán se však narodil až o dvě staletí později za vlády Marie Terezie.
Na statku o 300 kilometrech čtverečních, který za svou historii zažil zemětřesení i velké stěhování koní před Napoleonem, dnes chovají na tři sta bílých lipicánů. Ti svou typickou barvu získávají až během dospívání, výběhy jsou tak plné černých a hnědých hříbat a ne ze všech se opravdu stanou bělouši. Taková mají smůlu, pokračovatelé rodu z nich nebudou, stáje si ovšem alespoň jedno z nich nechají pro štěstí.
Návštěvníci Lipice se mohou pokochat krásou lipicánů i z kočáru.
Kobilarna Lipica, jak se statek nazývá, vábí na možnost „bloudit po lučních pěšinách“ a vidět, jak se stáda koní vracejí z pastvy nebo jak se nemotorná hříbata ve výběhu pletou pod nohy svým matkám.
Návštěvníci si mohou také prohlédnout stáje včetně jedné VIP či podívat se na drezúru, kde se koně učí reagovat na potlesk, aby se pak při show pro veřejnost nepolekali. Polekaného nebo naštvaného koně se ostatně turisté mohou naučit rozpoznat - pokud má uši dozadu, nesahat!
