Jedinými zvuky, které Nejmenovaná (jméno jí dají až adoptivní rodiče) vydává, jsou vrnění, mlaskání, pláč. Na to, až bude umět mluvit, si ještě bude muset každý počkat. Vzdor tomu o nás ovšem Nejmenovaná vypovídá možná víc, než bychom si přáli.
"Jako by to dítě náhle spadlo odnikud," říká primář pardubického dětského oddělení Marian Šenkeřík. "Nemáme tak žádnou šanci hlídat případné nemoci, které mohou miminko potkat, protože to až z osmdesáti procent souvisí s rodinnou anamnézou, kterou absolutně neznáme. Nevíme také, zda těhotenství neprobíhalo rizikově, zda maminka nebyla například drogově závislá a podobně. Chybí nám obrovské množství informací."
Jestliže lékařům chybí množství informací, pak v další oblasti neexistují informace žádné. Kořeny těchto dětí se neztrácejí v mlze; zcela zmizely. Je-li pro každého člověka zásadní vědět, odkud kráčí a kam, v tomto případě první část nutná pro určení vlastní identity chybí. Podle odborníků tím může být zaděláno na budoucí psychická traumata.
Tragédie na hrázi
Na hrázi u havlíčkobrodského rybníka bylo před časem nalezeno mrtvé dítě, které žilo zřejmě jen několik hodin. Dvě jiné děti byly odloženy v havlíčkobrodském babyboxu; nemají za sebou sice žádné stopy, ale - na rozdíl od nebožátka z hráze - mohou po sobě v budoucnu mnohé stopy zanechat. A jak upozornil v jedné z diskusí o problému Jan Šturma z Českomoravské psychologické společnosti, právo na život je nadřazené právu znát vlastní identitu.
Více holčičekZe 100 dětí odložených v českých babyboxech je 60 holčiček a 40 chlapců. Nejvíc dětí (18) bylo odloženo v nejdéle fungujícím babyboxu v pražském Hloubětíně, který je v provozu od 1. června 2005. Za Hloubětínem následuje druhý nejstarší box v Brně (14 dětí), pak patnáctý otevřený v Ostravě (7). Nejstarším babyboxem, kam zatím nebyl vložen jediný novorozenec, je ten v pelhřimovské nemocnici - byl otevřen jako šestý 21. prosince 2007. Z 59 současných babyboxů jich zatím 23 nemá "své miminko“. |
V Havlíčkově Brodě shodou okolností pracuje dětská lékařka Magdalena Chvílová Weberová, jež s existencí babyboxů není smířená. Jak lékařčino hledisko obstojí ve světle tragédie z tamější hráze?
Jednoduše: babyboxy nesouvisejí se záchranou života. Tvrdí to nejen havlíčkobrodská lékařka, stanovisko podporují i statistiky, které mezi babyboxy a usmrcenými novorozeňaty nepotvrzují souvislost. Dlouhodobé údaje kupříkladu z Německa, kde jsou k dispozici takzvané babyklappen, dokazují, že průměrným počtem dětí nalezených v kontejnerech existence či absence babyboxů nepohnula. V Česku nebyl v roce 2004 a 2005 (první babybox byl zřízen 1. června 2005) zaznamenán jediný otřesný případ, od vzniku babyboxů jich bylo kolem třiceti.
Žena, která své dítě po porodu zabije, je podle Chvílové Weberové psychicky nemocná. "Těhotenství popírá, a je proto porodem zaskočena natolik, že ztrácí schopnost soudného uvažování," míní lékařka. "Bolest, strach, délka nebo naopak překotnost porodu mohou být okolnostmi, které vyvolají silný stres. Když taková žena dítě porodí, první její myšlenkou je zbavit se ho. V šoku dokáže dítě zabít, následky svého činu nechápe."
Novorozenci jako labutě
Jinými slovy, takovou ženu od vraždy neodradí babybox, neboť v jejích nemocných úvahách jednoduše nefiguruje. Babybox neodradí ani psychopatické osobnosti (ty se ovšem vyskytují zřídka), které zabití vlastního novorozence systematicky plánují. Chvílová Weberová konstatuje, že takové matky nejsou schopny předat dítě do náhradní výchovy - čili ani do babyboxu - z podstaty svého stavu.
To vše je jistě pravda. Empirická, vědecky podložená, vlastně nevyvratitelná. Háček je podobného rázu jako známý příklad s labutěmi: jestliže jsme viděli pouze bílé labutě, nezaručuje to ještě, že všechny labutě po celém světě jsou výhradně bílé, že někde nepluje černá výjimka. V případě babyboxů lze oprávněně argumentovat, že zpravidla neochrání život novorozence, ale kdo si troufne kategoricky a s neotřesitelnou jistotou vyloučit, že se tak nestalo ani v jednom případu ze sta?
Jistěže existují vhodnější řešení situace, kdy matka po porodu dítě nemůže či nechce vzít k sobě. Tyto způsoby navíc lépe pasují do českého právního řádu, jsou pevněji ukotveny v legislativě, jež babyboxy spíš pouze toleruje, mhouří nad nimi oko. Zákonnou možností jsou diskrétní porody, kdy žena porodí anonymně pod klasickým lékařským dozorem v nemocnici a tam následně potomka zanechá. Dítě tak projde ihned všemi vyšetřeními a vzhledem ke znalosti rodinné anamnézy je minimalizováno riziko přehlédnutí závažných diagnóz.
Málo informací
"Babybox řeší situaci, která by nenastala, kdyby matka dostala všechny informace. Mám několik zkušeností se ženami v nouzi, které se mi svěřily, že miminko chtěly odložit do babyboxu. Když si o tom ale promluvily s kompetentní osobou a dozvěděly se, jaké mají možnosti pomoci a podpory, od úmyslu upustily," líčí Chvílová Weberová.Těžko něco namítat, ovšem co ženy, jež s kompetentní osobou nemluvily?
Indicií, že takových žen může být poměrně dost, je průzkum plynoucí z projektu Evropské unie s názvem Daphne. Z něj bylo zjištěno, že hlavní důvody opuštění dítěte jsou chudoba, osamělé rodičovství, chybějící sexuální výchova a s ní spojené slabé znalosti o plánovaném rodičovství. Logicky se dá odvodit, že z této sociální skupiny může být početná skupina těch, pro něž je limitující získání potřebných informací. Pak je patrně dobře, že se dostanou aspoň k informaci o babyboxu.
Ludvík Hess
Zakladatel babyboxů Ludvík Hess odhaduje, že asi pět dětí z babyboxu žije se svými biologickými matkami, jež si jejich odložení rozmyslely. Zbytek je v péči náhradních rodičů. Z tohoto pohledu může být Hess spokojen a on přiznává, že cítí zadostiučinění. "Ze stého odloženého dětátka ale zároveň cítím velký smutek," prozrazuje. "Jednak musím myslet na ty tři desítky usmrcených dětí a pak jsem si také, když jsem první babybox otvíral, absolutně nepředstavoval, že budou tak frekventovaně využívány. Říkal jsem si, že to bude jedno miminko za pár roků. Že je jich sto za osm let, to určitě není dobré."
Babydědek
Hessův mobil je uveden na každém babyboxu společně s návodem a s upozorněním, že je na něj možno volat 24 hodin denně, že volajícím bude pomoženo, jejich SOS vyslyšeno. Muž, který sám sebe nazývá babydědkem a o pracovnicích z odboru péče o dítě mluví jako o paních Zubatých podle předobrazu z filmu Kolja, vybudoval na zahradě svého domu i azylový dům, kde poskytuje nešťastnicím ubytování.
Odpůrcům babyboxů se mimo jiné nelíbí nedostatečná prevence a částečná rezignace na poskytování informací, tedy jakási netečnost příslušných orgánů. Stvořitel babyboxů vidí v egoistické společnosti příčinu toho, že se mu jeho "vynález" plní nezdravě často. Z protilehlých pozic tak obě strany možná ostřelují stejný terč.
