Občas máme pocit, že naší povinností je chránit děti před jakýmikoliv nástrahami života. Už s poplakávajícím miminkem v náručí občas prochodíme celé hodiny se zoufalou snahou pochopit, co mu asi v postýlce schází.
Většinou se ale žádného kloudného závěru nedobereme. "Je těžké uhodnout příčinu pláče miminka, ale určitým způsobem je to tak dobře. Spolutrpící matka by se snažila problém odstranit a zabránila by prožívání krize. Kdyby věděla, že dítě pláče, protože ho svědí na zádech, hned by ho poškrábala. Kdyby věděla, že dítě pláče ze strachu z cizího hlasu, okamžitě by ho toho zdroje chtěla uchránit. Nejde o to, odstranit podněty pro jeho pláč, ale konfrontovat ho s těmito podněty za podpory matky (nejsou-li pro něho nebezpečné). Dítě musí udělat zkušenost, že vše nepříjemné a všechny krize lze překonat," říká psycholožka Jiřina Prekopová.
Navštivte Kavárničku u OněnkyPlatí i pro děti okřídlené: Co tě nezabije, to tě posílí? Jak moc svým dětem zametatáte cestičku? Pojďte si o tom popovídat s ostatními čtenářkami.  Oněnka |
Ať se snažíme sebevíc, dítě stejně před všemi krizemi neochráníme. Vždyť tu první, pořádnou, zažívá už se samotným porodem, následuje nejistota při čekání na maminčino mléko, přebalení, pochování. A což teprve šok, když maminka najednou chvíli není a místo ní se nad postýlkou sklání tvář úplně neznámá! Situace náročné, leč pro psychický vývoj dítěte velmi prospěšné.
I milující mamince uletí ruka
V péči psychologa před časem skončila šestiletá Natálka. Jedináček, opečovávaný rodiči i širokým příbuzenstvem. Dokud byla s maminkou doma, problémy žádné. Leč už s nástupem do školky bylo zřejmé, že Natálce kolektiv vrstevníků nevyhovuje. Maminčiny sliby, že ve školce bude moc hezky, se jaksi nenaplnily.
Jednou jí kdosi namočil copánek do polévky, pak hodil písek za šatičky, poslední kapkou do přetékajícího džbánu byla utržená noha její panenky, s níž si rozdovádění chlapečci hráli fotbal. Na takovéhle věci děvčátko rozhodně připravené nebylo. Rodiče rozhodli, že Natálka do školky chodit nebude, ale zůstane doma s babičkou. Poslední předškolní rok se však situace opakovala. Natálka vcházela mezi děti s přesvědčením, že teď už určitě bude lépe. Nebylo. Děti se hádaly a pošťuchovaly, sem tam padlo ošklivé slůvko a Natálka se bála všeho a všech.
slovo odborníka"Výchova také znamená, že dítěti ukážu cesty a možnosti, jak v životě zvládat problémy a nepředvídatelné události. Není úkolem rodičů odstraňovat dětem z cesty všechny potíže, ale naučit je strategie k řešení konfliktů."
psychoterapeut Nossrat Pesechkian |
Psycholog terapii cílil více na matku než na dceru. "Vinu" dával přehnanému ochranitelskému syndromu a péči, díky níž Natálka takřka nebyla konfrontována s vnějším světem.
Odborníci se shodují, že sterilní prostředí není dobré ani co se týče mezilidských konfliktů. Rodičovské hádky s létajícími talíři samozřejmě dětem neprospívají. Na druhé straně ale není špatné poznat, že i mezi blízkými lidmi mohou vznikat neshody a nedorozumění. Naopak je pozitivní, jsou-li tyto kolize řešeny kompromisem, vstřícností a se vzájemným respektem.
Jen tak si dítě osvojí správný vzorec chování. Šéf dětského centra Paprsek a dětský psycholog Jaroslav Šturma říká: "Dítě musí zažít pocit bezpečí a lásky a vědět, že je svými nejbližšími milováno. Na druhé straně i ve výchově se počítá s lidskou nedokonalostí a je dobře, pozná-li také, že milující mamince může třeba občas uletět ruka. Neklade si potom takové nároky na dokonalost rodičů a zároveň se pak lépe adaptuje na podmínky reálného života."
