Vnímáte svůj věk?
Řeknu vám to takhle… Hlavně tam nepište Jitka Sedláčková, do závorky šedesát let. Tohle se nikde jinde nevidí, nikde v zahraničí, že by to psali, jenom u nás. To jsme my Češi, chceme vědět, v čem je ten druhej slabej. Bála jsem se toho data, ale jak přišlo, jako by ze mě něco spadlo. Jsem fyzicky zdatná, zdravá, k narozeninám jsem tak trochu dostala muže, vztah… Vlastně už jsem ani neočekávala, že bych měla partnerský vztah. Chlapi se kolem mě motali, to jo, ale nic vážného. A jak vidíte, je to možné. Nesmíte to vnitřně zabalit. Říct si, že už to nemá cenu.
Podle všech známek to vypadá, že teď prožíváte krásné životní období, je to tak?
Na jednu stranu ano, ale na druhou se ve mně po těch dvou letech s koronavirem něco zlomilo. Ale to asi není optimizmus, který čekáte.
Já nečekám optimizmus, spíš upřímnost.
Mám pocit, jako by čas běžel nějak jinak, jako by všechno někam letělo, věci se děly beze mě. Nedokážu si je zažít, užít, něco mě připravilo o kousek radosti.
Přinesla vám koronavirová krize také něco dobrého?
První lockdown, kdy nikdo vůbec nevěděl, co se děje, byl nejkrásnějším obdobím mého života. Měla jsem čas v sobě objevit spoustu pocitů, základní touhy, pocity radosti, ticha. Připadala jsem si odpočatá, měla jsem dojem, že vypadám nejlíp, jak jsem kdy vypadala, byla jsem pohodová, klidná, štíhlá. Teď z pohledu zvenku je můj život velice šťastný. Ale uvnitř Jitky je něco, co zabil covid, aniž by to byl covid, jestli mi rozumíte.
Rozumím. Jak s tím nakládáte?
V poslední době jsem měla strašně moc práce a jela nadoraz, takže jsem si tu práci ani nemohla užít. Vstávala jsem ve tři ráno a jen se učila texty. Teď jsem se rozhodla, že takhle to nechci, chci si věci plánovat víc po svém. Udělala jsem revizi šatníku, chalupy, přátel... A vracím se k běhání, protože bez toho nemůžu být. Potřebuju si vzít starý tepláky, boty a mazat.
Kolik uběhnete?
Osm až deset kiláků. Střídám co dva, tři kilometry indiánský běh. Běhám kolem Hamerského rybníka, ten má obvod něco přes kilometr. Když nemám den, dám dva až tři rybníky, pak si dřepnu na lavičku, jedno kolo jdu pěšky a jedno běžím. Pro mě je důležité se takzvaně „vyfrešovat“, jako bych se umyla vevnitř. Odpočívat je fajn, ale pasivita paralyzuje.
Jak dlouho běháte?
Asi od padesátky. Tehdy u mě nastala ta změna. Sundala jsem nějaká kila. Patnáct, dvacet kilo a nějak jsem se změnila i jako žena. Něco jsem začala jinak chápat. Víte, když žena zhubne, najednou si může koupit něco, co jí sluší, a lidi jí polichotí. Pak se líp namaluje, udělá si hezky vlasy.
Vy jste nově blonďatá.
Ano. Jako malá jsem byla světlovláska a vrátila jsem se teď k tomu. Všichni mi říkají, že to je ono... Přitom jsem si myslela, že když mám hnědočerné oči a jemné vlasy, tak je nemůžu mít světlé ani dlouhé. Proto jsem se dřív stříhala tak divně, nakrátko.
V jednom z rozhovorů jste o sobě řekla, že jste mezi čtyřicítkou a padesátkou byla tlustá, poďobaná…
… hnusná krabice.
Jak vůbec hodnotíte svoji minulost?
Určitě bych plno věcí dělala jinak. Rozhodně bych si udělala víc času na Filipa, když byl malý, nezaměstnávala bych tolik maminku s hlídáním. Tehdy jsem hodně zkoušela v divadle, jenže stejně pak ta premiéra nedopadla dobře a to období bylo herecky velice nešťastné. Ředitel divadla mě považoval za ošklivou. Když teď vidím svoje tehdejší fotky a ty současné, nechápu, co se stalo. Jsem jiná.
Máte nějakou teorii, jak jste se stala z „nešťastné a ošklivé“ „šťastnou a půvabnou“?
Já jsem to nikdy nevzdala. Když jsem v háji, nedaří se mi pracovně, tak odněkud vyhrabu energii a vymyslím něco, co mě zvedne. Asi se umím dobře drápat zezdola nahoru. A umím to líp zdola nahoru než být nahoře. V branži mám teď výhodu, že jsem neokoukaná, nevyčerpaná, objevili mě na starý kolena. Všichni už všude byli... a najednou já. Dřív jsem hrála tlustý servírky a sekretářky, teď mám nabídky i na charaktery, se kterými se dá něco udělat. Moc hezkou roli mi dala režisérka Irena Pavlásková ve filmu Vánoční příběh. Vanda ze seriálu Polda je skvělá postava. Přicházejí věci, co by mě nenapadly, možná jsem si to měla odněkud pomyslně vykutat.
Jste ikonou žen, které se našly a začaly být úspěšné po čtyřicítce nebo později. Na internetu pod rozhovory nejčastěji píší, že dobře vypadáte, že vám to sluší. Nemáte pocit, že se najednou všichni soustředí hlavně na vaši vizáž? Není to vlastně povrchní?
Ne, je to v něčem jiném. Když máte prostor vystupovat veřejně, máte co říct a zůstanete obyčejná, tak to je nejvíc.
Obyčejná, přirozená, autentická?
Ano... Ty ženy se se mnou takhle ztotožňují. Možná víte, že jsem si k šedesátým narozeninám založila instagramový účet. Teď mám deset tisíc sledujících a hned jsem jim slíbila, že tam nebudu nabízet žádné drahé krémy. Vy na ně nemáte a já je budu propagovat, protože jsem je dostala jako dárek? To bych se propadla. Doporučuji jen věci, které jsem si sama zaplatila a opravdu používám. Druhá věc: Mám docela hezký oblečení a každou neděli pořádám bazar. Chodím na poštu, platím poštovný a zadarmo rozesílám svoje oblečení. A za třetí: Nehlásám žádný moudra, followerům neříkám, koho mají volit nebo že se mají jít očkovat, nemluvím do věcí, kterým nerozumím. A lidi mi věří. Oni mi věří, každý slovo! A já je nesmím zklamat.
Volají vám ženy a chtějí třeba poradit se svými problémy?
Hodně žen se mi svěřuje se svým příběhem a já si s nimi klidně volám a dlouho si povídáme.
Máte v tom stanovenou nějakou hranici, aby vás lidově řečeno „lidi nesežrali“?
Když posílám oblečení, přidávám do balíčku ještě dárek. A obvykle přijde odpověď, že balíček přišel a že udělal radost. Ale párkrát jsem teď musela napsat, zda vůbec zásilka dorazila... Ale to jsem si říkala: Nebuď zklamaná, když dáváš dárek, nečekej nic nazpátek. Jinak ti lidi, které mám na Instagramu a viděla jsem se s nimi, ti jsou skvělí... Na červen chystám v Klubu Lávka setkání s fanoušky, těším se na ně moc. Ale rozumějte, já nejsem Lucie Bílá, nejsem žádná hvězda, jenom dělám poctivě svou práci a teď jsem víc vidět, to je všechno. Jsem obyčejná ženská a ten můj příběh se nějak uzavřel. A já čumím. V duchu si vždycky říkám: Maminko, to bys koukala.
S maminkou jste měla silný vztah. Jak často na ni myslíte?
Každý den a denně o ní s někým mluvím. Dokonce jsem točila 13. komnatu vlastně o ní, i když už dávno nežila, její kancelář byla v televizi, je to zvláštní.
Jitka Sedláčková
|
Dala vám maminka do života nějaké zásadní moudro?
Dala mi hlavně schopnost lásky. Umím prožívat a dávat lásku a umí to i můj syn. Maminka ovládala šest jazyků a měla dva doktoráty, byla někdo úplně jiný než já. Ale když se mě zeptáte, proč jsem na světě, tak abych byla dcerou mé mamince a maminkou svému synovi.
Jak se maminka stavěla k tomu, že jste se také nevydala do akademické sféry?
Viděla mě jako právničku, ale já jsem se nerada učila. Chodila jsem na gymnázium s Jardou Duškem, který byl o rok výš, a chtěla jsem být herečka. Zkusila jsem DAMU a vzali mě.
Větší úspěch přišel ale až nedávno...
Někdy jsem si říkala, jak to, že ti ostatní mají práci a já ji nemám. A pak mi došlo, že to je to nejhorší uvažování, cesta do pekla. Řekla jsem si: Ty se začni starat o svůj obchod a sama o sebe. Nakonec, jsem dost schopná, vymyslím projekt, seženu na to peníze, lidi, prostory. Jsem houževnatá. To mám taky po mamince, mít myšlenku a dotáhnout ji do konce. Nekecat, nebrečet.
Jaký důležitý projekt jste si vymyslela a vydupala ze země?
Bylo jich dost. Třeba představení Můžem i s mužem. To se mohlo hrát horem dolem. Před tím jsem produkovala hru od Jeana Cocteaua Lidský hlas. To mě dostalo zpátky do profese po vyhazovu z Divadla pod Palmovkou. Tehdy jsem nějaký čas dělala mediální poradkyni primátorovi, bylo to strašně zajímavé období, ale chtěla jsem být zpátky herečkou. Pak jsem dostala roli od Ireny Pavláskové ve filmu Fotograf, následovalo představení Lidský hlas a už to jelo. Přitom je to nekomerční představení, nikdo nás se zpěvačkou Dášou Zázvůrkovou neznal a my jsme s tím objely Česko. Plánovala jsem zájezdy, zajišťovala odvoz kulis, technikáře, všechno. Za představení jsem měla tři tisíce, a když jsem jich domluvila dvanáct, měla jsem čtyřicet dva tisíc, hrozně peněz. Najednou jsem byla jakoby bohatá a říkala jsem si: Ježišmarjá, ono se to povedlo. Na to představení tehdy přišel Honza Hřebejk, a i když mě znal léta od Jardy Duška, najednou jsem se mu líbila. Dal mi hlavní roli v představení Je úchvatná!, získala jsem nominaci na Thálii a všichni říkali, vezměte ji, je výborná, přitom před tím jako bych neexistovala. Asi jsem někam musela dotlačit ten svůj vozejček a přestoupit – dostat se do vajíčka, jak tomu říkal režisér Oto Ševčík.
Dostat se do vajíčka?
Představte si, že herec se dostává do vajíčka. Proťukává skořápku, chce dovnitř, chvíli to trvá, než ji rozbije. A když ji rozbije, je v bílku, teď tam plave, je tam mlžno, nic moc světla, tvar je eliptický, člověk se špatně orientuje. Ale on se potřebuje dostat do žloutku, tam to září, tam je to žluto, tam je to zlato! Proto tomu tak říkáme. Sama mám najednou pocit, že jsem ve vajíčku. Jsem ve vztahu s mužem, jsem babička, cítím lásku ke svým blízkým, cítím lásku k sobě, daří se mi v profesi. Mám odvahu říct „ne“ a navíc mě to vůbec netrápí. Jediný, komu nemůžu říct „ne“, je můj syn. Jsem ve vajíčku a mám skvělé přátele. A ten můj partner, takový báječný muž mi spadl z nebe. Jsem zamilovaná. To, co teď zažívám, bych přála každé ženě.
