Málokterá kniha publikovaná v uplynulých několika letech je totiž tak perfektním a univerzálním dárkem jako právě dílo britského ilustrátora Charlieho Mackesyho. Pokud tedy obdarovaným zrovna není čistokrevný cynik či balvan bez emocí.
Co z ní činí perfektní dárek? Zaprvé — má potenciál oslovit prakticky kohokoliv nehledě na věk, pohlaví, vzdělání či společenské postavení. Zadruhé — je ke svému čtenáři výsostně laskavá. A zatřetí — připomíná, že skutečná síla člověka se projevuje úplně jinak, než kážou hodnoty současné společnosti.
Přitom je paradoxní, že kořeny knihy sahají na Instagram. Na populární sociální síť, která v mnohých přirozenost a laskavost spíše zadupává, než probouzí.
I to však bylo jedním z impulzů, proč se kreslíř magazínu Spectator Charlie Mackesy rozhodl začít publikovat příspěvky, jež se zamýšlely nad lidským bytím z trochu jiného pohledu. Chtěl pomoct těm, kteří se zrovna jako on po smrti kamaráda nacházeli ve svízelné a choulostivé životní situaci. Potýkali se se strachy, očekáváními a bolestí.
Přitom nejde o žádný velký příběh. Vlastně se zde o příběhu asi ani mluvit nedá. Chlapec, krtek, liška a kůň je spíše citlivě zpracovanou koláží, kde všemi čtyřmi hrdiny může být kdokoliv z nás a každá stránka může zrcadlit prakticky jakoukoliv méně či více svízelnou životní situaci. Třeba když se chlapec ptá koně, co je ta nejstatečnější věc, jakou kdy řekl, a kůň odpovídá „pomoc“. „Kdo žádá o pomoc, ten se nevzdává. Odmítá se vzdát,“ píše.
Nebo když všichni čtyři hrdinové společně pozorují labutě a chlapec se táže: „Jak to, že vypadají tak zajedno a dokonale? A kůň mu odpovídá: „Pod hladinou zběsile kmitají.“
51 týdnů úspěchu
To a mnohé další činí z Mackesyho knihy něco víc než pouhou sérii drobných dialogů doprovozených ilustracemi. Činí to z ní dílo, jež nejen podle internetových diskusí pomohlo tisícům lidí a dalším desetitisícům zvedlo náladu a dalo naději. Že se kniha držela dlouhých 51 týdnů v žebříčku New York Times, nebude jen tak.
Charlie Mackesy si v úvodu knihy přeje, aby dala čtenářům odvahu. Odvahu žít s větší laskavostí k sobě i druhým a odvahu požádat o pomoc, když je potřeba.
S potěšením lze konstatovat, že obé bylo naplněno a autor pro to učinil maximum (dokonce tak činí na Instagramu dodnes, kam dodává další příběhy Chlapce, krtka, lišky a koně).
Až se při jejich prohlížení člověku na chvíli znovu sevře hrdlo jako při čtení knihy. Třeba když v závěru zaznívá asi jedna z nejpůsobivějších pravd. Nezbývá než doslovně citovat: „Je tvoje sklenice poloprázdná, nebo poloplná?“ zeptal se krtek. „Myslím, že jsem vděčný, že mám sklenici,“ odpověděl chlapec.
Knihu Chlapec, krtek, liška a kůň přeložila do češtiny Eva Klimentová a vydalo ji nakladatelství Pragma.
