V pražském Foru Karlín Sergej Polunin v neděli 5. prosince uvede taneční večer nazvaný Up, Close & Personal. Na programu je pocta choreografovi Vaslavu Nijinskemu i diskuze s Poluninem, do které se prostřednictvím moderátora mohou zapojit i přítomní diváci.
Před třemi lety jste mi v rozhovoru otevřeně popisoval, jak se potřebujete umělecky osvobodit a vymanit ze spárů institucí, které vás svazují. Povedlo se?
Poslední tři roky pro nás, vzhledem k tomu, že bylo kvůli pandemii všechno přerušeno, nebyly nejjednodušší. I tak se ale povedlo realizovat dvě představení, ze kterých mám velkou radost. Naší výhodou je, že se opravdu nenecháme svazovat žádnými striktními pravidly a společně s kolegy chceme vybudovat systém, který dá tanečníkům možnost větší tvůrčí i finanční svobody.
Do Prahy přivážíte show Up, Close & Personal, ve které jste lidem doslova na dotek. Tancujete jim přímo před nosem. Proč jste se rozhodl natolik přiblížit?
Víte, jsem trochu introvert a vlastně trávím rád čas sám se sebou. Když ale vystupuju a tančím, je pro mě nejdůležitější se důkladně napojit na publikum. Pro něj tam přeci jsem.
V průběhu večera s publikem taky pohovoříte, zodpovíte nějaké otázky. Proč?
Myslím, že je zajímavé, aby mě lidé nejprve viděli tancovat, pak si poslechli nějaká vyprávění a já jim na konci zatancoval ještě jednou. Bude to zase úplně jiný druh napojení, než o kterém jsem mluvil výše.
Dočetla jsem se, že pokud jeden večer vystupujete, druhý den se nevzbudíte dříve než v poledne. Je to tak? Řekla bych, že po všech představeních už na vás ten adrenalin nebude tak silně působit.
Já k tomu ještě piju nějaké energeťáky... ale je to prostě pokaždé extrémní výbuch energie, úplně jiný stav, který pak předáváte tancem i publiku. Jdete z nuly na sto. Takže ano, poté je opravdu těžké se jen tak zrelaxovat a usnout.
 |
Za covidové pandemie tanec a obecně pohyb mnohým chyběl. Možná stále chybí. Jaké to bylo pro vás? Člověka, jehož existence je bytostně spjata s fyzičnem?
Snažil jsem se především vnímat to, že mám možnost trávit čas se svou rodinou. Se synem Mirem a manželkou Elenou. Každého momentu s nimi si neskutečně cením a jsem za něj vděčný. Opravdu jsme toho času využili. Co se týče vystupování – samozřejmě jsem chtěl na jeviště a nemohl jsem, snad už si to ale vynahradím. Vypadá to, že už to snad všechno zase půjde. Snad to tak zůstane.
Když je to možné, tak se svými vystoupeními hodně cestujete po světě. Jaké to je, pokaždé tancovat na jiném místě? Ovlivňuje to váš výkon?
Já na jevišti prakticky žiju, takže když mi dáte malé jeviště, půjdu a budu žít tam, když mi dáte prostor, jakým je Arena di Verona, budu žít zas tam. Rád se oddávám momentu, rád se stávám postavou, kterou hraji, a pak už vlastně nezáleží na tom, kde jsem nebo jaké je to představení. Samozřejmě tu jsou různé neočekávatelné nástrahy naší práce, různé rozměry jevišť a podobně, ale to mě taky baví. Je to vzrušující.
Pamatujete si, jaké to bylo před lety tancovat v Praze ve Foru Karlín nebo Národním divadle?
Samozřejmě! Vystoupení ve Foru Karlín pro mě znamenalo hodně. Bylo velice unikátní a stalo se i důležitým finančním nakopnutím. Byl jsem na výsledku těch představení velice závislý. A Národní divadlo? To byl velmi speciální večer, nádherný prostor a ti tanečníci, se kterými jsem tam vystupoval, byli neskuteční.
Co vaše herecká kariéra? Loni měl premiéru film Prostě vášeň, ve kterém jste si zahrál hlavní roli. Plánujte něco dalšího?
V budoucnu bych rád tvořil vlastní taneční filmy. Prostě vášeň byl jedinečný zážitek, vlastně první role, kde jsem vůbec nevystupoval jako tanečník. Mám pocit, že s filmy je to pokaždé úplně jiný zážitek. Nikdy nevím co čekat. Díky tomu je to ale pro mě alespoň výzva a já mám výzvy rád. Neustále je vyhledávám, stejně tak i prostor pro svůj osobní a tvůrčí růst.
Hodně se mluvilo o tom, že jste si nechal z hrudi odstranit tetování, které vyobrazovalo tvář Vladimira Putina. Proč jste se tak rozhodl?
Na to mám jednoduchou odpověď. Odstranit si svá tetování jsem se rozhodl, protože jsem se chtěl vrátit k tomu „čistému sedmnáctiletému já“. Abych znovu pocítil, jaké to je nemít na kůži vůbec nic… protože tetování jsem měl na těle opravdu dlouho. A všechny je miluju, byly mou součástí… Zbavit se jich nebylo jednoduché, ale já už prostě musel zjistit, kdo jsem bez nich.
Co připravujete na další měsíce či roky? Už máte v hlavě nějaký plán?
Já mám spoustu plánů! Cítím se teď ve formě, takže chci tancovat. Samozřejmě budu připravovat i choreografie, ale rád bych spolupracoval i s dalšími choreografy a tvořil nové věci. Taky bych se rád zase věnoval výuce, to mě velice baví. Pokud přijdou nabídky na film, popřemýšlím o nich a třeba opravdu stvořím nějaký ten svůj vlastní taneční film.
