Po otci jsem tak trochu dobrodruh, díky mámě pak napůl Řekyně, či spíš Kréťanka. Na Krétě se rodiče i poznali, táta tenkrát s partou tří kamarádů trávil po studiích téměř rok cestováním pomalu po celém světě. Přijeli si odpočinout do jednoho penzionu u moře a tam se zamiloval do dcery majitele, mé mámy. Nakonec tam několik měsíců zůstal, vypomáhal v penzionu a kamarádi vyrazili na cesty bez něj.
Máma odjela s tátou do Čech
Táta se ale musel vrátit domů a nastoupit do práce. S mámou se mezitím zasnoubili a ona se rozhodla (a rodiče jí to posvětili), že s ním odjede a bude žít v Čechách. Svatbu měli o rok později, pochopitelně na pláži u moře u máminých rodičů. Já se narodila za další rok a zanedlouho mi bude pětadvacet.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Za prarodiči, tetou, strýcem, bratranci a spoustou dalších příbuzných jsme s našima jezdili každý rok. To místo, kde máma vyrostla, jsem si zamilovala. Prarodiče časem penzion předali mámině sestře a jejímu muži a občas tam už jen vypomáhali. Děda bohužel už zemřel, ale babička je stále dost vitální.
Od nějakých šestnácti jsem začala v penzionu pracovat i já, byla to pro mě skvělá brigáda, a hlavně jsem mohla celé léto trávit u moře. Po maturitě jsem už dál studovat nešla. Ani jsem si nehledala žádnou stálou práci, v zimě jsem pomáhala mamce v krámku s řeckými specialitami, a jakmile začala sezona, pracovala jsem v penzionu u tety a strýce.
Láska od moře
A jako mí rodiče, tak i já jsem se s životní láskou seznámila na stejném místě. Můj přítel totiž u nás trávil dovolenou se svou tehdejší přítelkyní. Jakmile zjistili, že jsem Češka, hodně jsme si povídali. Před jejich odjezdem domů jsme si na sebe všichni tři vyměnili kontakty. Přiznám se, že jsem na ně oba časem zapomněla, ale před následující letní sezonou se mi Marek ozval, jestli v penzionu budu zase pracovat, že by tam strávil pár dní, ale bez přítelkyně – už se spolu rozešli. Takže přijel a netrvalo dlouho, dali jsme se dohromady.
Jsme spolu už dva roky a plánujeme svatbu. Oba milujeme moře, slunce, teplo a naším snem je vzít se někde v exotickém ráji a první dny manželského života strávit na pláži. Je pochopitelné, že by se vše muselo odehrát bez rodičů i přátel. Byli bychom tam jen sami dva. Když jsem se s tím svěřila mým rodičům, bála jsem se jejich reakce, že jim třeba bude líto, že nebudou na svatbě své dcery. Jenže mě překvapili, prý nám to moc přejí a velkou svatební hostinu vystrojíme až po našem návratu.
Doufali jsme, že stejně k tomu přistoupí i Markova maminka. Ale nepřistoupila, dokonce udělala Markovi scénu, že jsme sobci a myslíme jen na sebe. Přítel je jedináček, já sice taky, ale mám spoustu příbuzných kolem sebe, jenže on ne. Jeho otec tragicky zahynul, když byly Markovi tři roky, prarodiče nemá a žádné tety, strýce, bratrance a sestřenice taky ne, jen jednu starou pratetu, kterou s matkou občas navštěvují. Jeho maminka je ale celkem moderní ženská, sice si už žádného dalšího partnera po manželově smrti nenašla, ale nemyslím si, že by byla celé ty roky skutečně sama. Navíc má hodně přátel, žije celkem bohatý kulturní život. Docela si s ní rozumím, proto mě hodně překvapilo, že tak reagovala, když jí Marek o našich svatebních plánech řekl. Na jednu stranu ji chápu, ale naši svatbu bychom stejně později s rodinami a přáteli oslavili, ale hlavně je to naše svatba, my dva se bereme.
Kompromis?
Moji mámu napadlo, že bychom mohli udělat kompromis, vzít se jako ona s tátou u našich příbuzných na Krétě, obřad bychom měli také na pláži, hostinu u tety se strýcem, také ubytování by bylo zajištěno. S tím by Markova máma problém neměla. Jsme z toho oba dost rozpačití, nápad mé mamky není vůbec špatný, ale my si představovali, že to bude jen náš den, že si ho prožijeme jen sami dva, jak my budeme chtít, nebudeme muset na nikoho brát ohledy, budeme prostě jen spolu. Nemůžeme se stále rozhodnout.
Klára
Názor odbornice čtěte na další straně.
Názor odbornice: Přemýšlejte o kompromisu
Vážená Kláro! Lidstvo si za svou existenci utvořilo řádku rituálů. Zvykli jsme si na ně, dokonce jako bychom je zaintegrovali do své DNA. K takovým rituálům patří svatba nebo třeba taky pohřeb. Jak můžeme zaznamenat, svatba (a naneštěstí také pohřeb) v dnešní době pro část populace jako by ztratily na významu. Část lidstva se dobrovolně vzdala přechodových rituálů, které by prožívali ve svých nejbližších sociálních kontextech. A kterými by stvrzovali změnu ve svých životech. Nechci nyní přemýšlet nad tím, proč se tak děje, ani nad tím, jaký to má dopad na naše životy. Jen konstatuji, že naštěstí stále existuje nemálo jedinců, kteří mají zakořeněno, že rituály význam mají. Sami je absolvují, přizývají k nim své nejbližší a učí jim své děti.
Když se zamyslíme nad smyslem takových rituálů, dospějeme ke zjištění, že se nedějí v sociálním vakuu. Vždy v nich hrají poměrně důležitou úlohu právě naši nejbližší, rodina, sociální rámec, ze kterého pocházíme a ke kterému se celoživotně vztahujeme. Píšete, že jste se o svatbě s rodiči radili, z čehož čtu, jak moc jsou pro vás důležití. Takový přístup je známka dobře fungujících rodinných vazeb. Vaši rodiče proti svatbě jen pro vás dva nic nenamítali, avšak přítelova matka vyslovila své přání se svatby (jediného) syna zúčastnit. Svatba je, jak už jsme psali, rituálem. Jedním z „úkolů” tohoto rituálu je symbolicky předat své dospělé dítě jeho vyvolenému či vyvolené. O tenhle krok by přítelova matka (ale i vaši rodiče) pochopitelně přišli, kdybyste jste se rozhodli pro svatbu jen ve dvou. Vaše máma vám sice do rozhodování (moudře) nemluví, ale má-li přijít s možným řešením, přirozeně vymyslí variantu, kde by rodiče (a tedy i ona a váš otec) mohli svatbě být přítomni.
V komunikaci zralých osobností nezřídka dospějeme k nějaké formě kompromisu právě proto, abychom v této skupině i nadále zachovali dobré vztahy. Přemýšlela bych teda, jak situaci vyřešit, aby byly spokojeny všechny zainteresované strany.
Dokážu si představit, že lze uspořádat svatební obřad pro rodinu a potom, třeba v rámci svatební cesty, ještě jeden, intimnější jen pro vás dva. Jsem totiž přesvědčena, že by vám nakonec byla vděčná i vaše tolerantní a přející rodina. Byla by osobně přítomna okamžiku, kdy se jejich jediná dcera vdá za svého vyvoleného.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat? Hlasujte v anketě na další straně.
