Pandemie pořádně překopala stereotypy novinářské práce. Už třeba jen tím, že jste v televizi rozděleni do týmů, které se kvůli riziku šíření nákazy vzájemně vůbec nepotkávají, že?
Ano, byli jsme rozdělení do několika týmů, které se střídaly po 14 dnech. Někteří reportéři a moderátoři pracují jen venku, do budovy zpravodajství vůbec nechodí, ostatní se střídají vždy v pravidelné sestavě. Týká se to maskérek, kameramanů i dalších technických profesí.
Když krize začala, na obrazovce jste vidět nebyla. Proč?
Nový systém pracovních povinností mě zastihl ve dnech vlastního volna, takže jsem do práce nastupovala až po třech týdnech. Tu dobu jsem strávila u televize a hltala každé vysílání, asi jako spousta dalších diváků. Když jsem nastoupila do směny, měla jsem spoustu energie. Přibylo nám pár pořadů, které jsme museli začít vysílat s ohledem na mimořádnost situace. Takže i víkendy trávíme v práci do 22, případně 23 hodin, pokud máme službu.
Měla jste během domácí karantény nutkání zapojit se do akce? Nezáviděla jste kolegům, kteří byli v terénu při tak zásadní události?
Záviděla a pořád jsem psala své nápady. (smích) Je to strašně nevděčné, být doma a čekat, až přijde můj čas. A podobně to měli i ostatní.
Když jste musela být kvůli střídání týmů redaktorů poprvé dva týdny doma, jak vypadal poslední den před nástupem před kameru?
Poslední den před nástupem do práce jsem se dívala snad na všechny zprávy, které jsme vysílali, přečetla, co šlo, a vymýšlela hosty do vysílání. Připravovala jsem se na čtrnáctidenní šichtu, kterou nám na čtyři dny přerušili kolegové Martin Řezníček a Michal Kubal – naštěstí, protože dva týdny v kuse vysílat do 23 hodin je opravdu náročná disciplína.
Světlana WitowskáNarodila se 6. ledna 1973 v Litoměřicích. Absolvovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kariéru začínala v ČTK a v deníku Mladá fronta DNES. V roce 1996 nastoupila do České televize, ovšem v roce 2005 přestoupila na Primu, kde pět let moderovala hlavní zpravodajskou relaci. Do České televize se vrátila v roce 2010, provázela pořady Sama doma a Studio 6, od roku 2014 do června 2018 byla moderátorkou Interview ČT24. V lednu 2018 v předvečer druhého kola prezidentských voleb moderovala debatu Miloše Zemana a Jiřího Drahoše. Nyní je třetím rokem tváří hlavní zpravodajské relace Události a Události, komentáře. V roce 2018 získala Cenu Karla Havlíčka Borovského. Je autorkou knížky Hlavou proti zdi, ve které vyzpovídala legendární moderátorku Kamilu Moučkovou. |
Změnila se kvůli celosvětové pandemii atmosféra v redakcích?
Atmosféra se, myslím, změnila k dobrému v tom smyslu, že jsme všichni měli spoustu nápadů, co a jak dělat. Mám pocit, že všichni si uvědomujeme zodpovědnost, kterou jako reportéři a moderátoři veřejnoprávní televize v této době máme. Pro spoustu lidí byla televize zásadním zdrojem informací, navíc jsme věděli, že nesmíme udělat chybu. A to i co se týká karantény, protože jeden nemocný kolega by mohl znamenat velké potíže pro celou televizi.
Týdny jste tedy kvůli krizi musela zůstat doma. Co jste celé dny dělala?
Většinu času jsem trávila u televize, s dětmi a učením, vařením a pečením. Byla jsem na tom úplně stejně jako všichni ostatní. Četla jsem knížky a viděla několik moc zajímavých seriálů.
Pro mnoho lidí, zejména pro pracovně vytížené a do práce zapálené jedince, je uzavření doma zátěž. Stejně jako pro celé rodiny. Jak jste zvládala rodinný život?
Našli jsme si režim, který nám fungoval, a protože máme doma psa, museli jsme pravidelně chodit ven. Pro mě bylo nejnáročnější každý den vymyslet, co uvařím, uvařit to a další den nanovo.
Odhalila karanténa nějaká pozitiva nebo také negativa vašeho rodinného soužití?
Karanténa byla taková domácí dovolená, každý jsme si v ní našli něco, co nás bavilo a také něco, co nás štvalo. Bohužel jsem trochu polevila v opatrnosti a nechala mladšího syna hrát hry na počítači víc než normálně. On je samozřejmě moc rád, ale už to pomalu odbouráváme. Myslím, že mu hodně chybí kamarádi. Hned, jak to šlo, začal chodit na tenis. Starší syn, který studuje práva, se hodně učil.
Co bylo vůbec nejtěžší?
Nejtěžší bylo najít si režim, který by vyhovoval všem. Domluvit si, co kdo kdy bude vařit, o co se kdo postará. Přes měsíc jsem se s rodiči viděla jen přes vrátka, když jsem jim nesla nákup, neviděla jsem ani svoje přátele a kamarádky. Myslím, že je to ve všech rodinách hodně podobné.
Přišli jste na nějaký recept, jak si „domácí vězení“ vylepšit či ulehčit?
Brala jsem to jako nutné zlo, které musí jednou skončit. Začala jsem zase jezdit na kole a využila i stroje na cvičení, které dlouho nikdo nepoužíval. Ráda sportuji, a to mi chybělo hodně. Teď už se pomalu vracíme k normálnějšímu životu, za což jsem moc ráda.
Těžko nyní odhadovat, kam se v létě vůbec bude možné podívat do zahraničí. Překazilo vám to dovolenkové plány?
Letošní dovolenou jsem neměla čas plánovat, takže mi to zatím nezkazilo nic, přizpůsobím se situaci.
Loni na podzim jste vydala knihu rozhovorů s legendární televizní moderátorkou Kamilou Moučkovou. Podobný formát, tedy kniha rozhovorů, vyšel třeba s kuchařem Jaroslavem Sapíkem a dalšími. Co myslíte, stalo se už trendem, že se vydávají knihy rozhovorů se známými osobnostmi?
Nevím, jestli je to trend, každopádně já jsem této možnosti moc ráda využila. Rozhovor je to nejzajímavější, co znám. Navíc s takovou osobností a neomezeným časem... Co víc si může novinář přát?
Kdybyste si mohla vybrat kohokoli v historii, s kým byste ráda napsala knihu rozhovorů?
Zajímala by mě princezna Diana. Její příběh je fascinující. Přestože se vdala do královské rodiny, dokázala zůstat sama sebou a být velmi užitečná a prospěšná.
V mládí jste se chtěla stát soudkyní, ale měla jste prý obavu z odpovědnosti. Cítíte tuto touhu i dnes?
Soudkyní už se nestanu, ale možná se to stane životní náplní staršího syna, uvidíme, kudy se vydá. Baví mě nacházet spravedlnost a odpovědi na otázky, což je moje práce i teď. Nikdy jsem nelitovala, že jsem se soudkyní nestala, a kdybych se měla rozhodovat znovu, znovu budu novinářkou.
