Svou ženu jsem poznal krátce po maturitě, víc jak osm let jsme spolu žili, než jsme se rozhodli vzít se a pořídit si rodinu. Na Janě se mi vždycky líbilo, že je to hodně praktická ženská, řídila se selským rozumem a pomalu se vším si dokázala poradit. Úplně změnila můj názor na ženské pokolení.
Vyrostl jsem totiž s matkou, která byla dost hysterická. Ze všeho dělala velkou vědu, o ničem nebyla schopná rozhodnout. Prý taková nebyla vždycky, říkala moje babička. Změnila se, až když táta od nás odešel. To mi byly čtyři a moc si na něj nepamatuji, od té doby jsem ho neviděl. V patnácti jsem odešel z domova, bydlel jsme na internátě a za mámou jezdil tak jednou za 14 dní. Příliš jsme si nerozuměli.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Můj pohled na ženy byl tak dost zkreslený, navíc jsem chodil na střední, kde jsme byli ve třídě samí kluci, a holky mě hodně dlouho nezajímaly. Proto mě dost imponovalo Janino chování a její přístup k životu. Byl jsem do ní zamilovaný prakticky od prvních chvil, co jsem ji uviděl.
Na Janu jsem se vždycky mohl spolehnout, ke všemu přistupovala naprosto pragmaticky. Žádná horká hlava, co se okamžitě zhroutí, když nastane problém. Toho jsem si opravdu užil se svou matkou. Jana byla nejstarší ze čtyř sourozenců a rodiče se s ní moc nemazlili, jakmile trochu vyrostla, musela doma pomáhat a občas se postarat i o mladší sourozence. Proto jsem se ani nedivil, že po vlastním dítěti dlouho netoužila. Jakmile se jí blížila třicítka, změnila názor. Já pochopitelně dítě taky chtěl, toužil jsem po klukovi, a to se mi nakonec splnilo.
Manželka přestala používat svůj rozum
Těhotenství po zdravotní stránce Janě svědčilo. Ovšem, jak dříve ve všem dala na svůj rozum, tak když čekala dítě, úplně se změnila. Neustále hledala nějaké informace na internetu, diskutovala s dalšími těhotnými a kolikrát přišla s takovými nesmysly, že jsem si říkal, jak to může myslet vážně. Ale toleroval jsem jí to, její nápady a chování jsem přičítal hormonům a doufal jsem, že po porodu se bude chovat jako dřív. Naštěstí jsem jí rozmluvil porod doma, úplně ji zblbly některé její internetové kamarádky.
Narodil se syn, doma bylo vše připraveno a po návratu z porodnice jsem zůstal se ženou a miminem doma, abychom se spolu v prvních dnech se vším vypořádali. Bylo mi jasné, že manželka bude vědět, jak si s dítětem poradit, pomáhala přeci doma se třemi mladšími sourozenci, ale i tak jsem jí chtěl v těch prvních dnech být po ruce. Zvládali jsme to dobře, Jana i po mém návratu do práce byla v pohodě.
Netrvalo dlouho a už zase začala řešit všechno kolem malého podle toho, co si přečetla v různých diskusích. A co bylo nejhorší, ona dost často měnila i názor, jednou mi tvrdila, že bude syna posazovat na nočník, hned jak dokáže sedět, za pár dní to prodiskutovala přišla s tím, že si dítě má samo říct, kdy chce přestat nosit plíny, klidně i ve třech letech.
A tak to bylo pořád. Jednou přišla s něčím, co hned druhý den odsoudila jako kravinu. Když jsem jí řekl, ať se vykašle na nějaké blbosti, tak se urazila. I její matka jí řekla, že se chová chvílemi jak hloupá husa, že ji prostě nepoznává. Po třech letech šla Jana do práce, syna jsme dali do školky. Naštěstí s tím nebyly žádné problémy, kluk má rád děti, nikdy nebyl uřvané dítě, které se drží máminy sukně. Ve školce se mu líbilo a nějaké ty dětské nemoci, rýmy i kašle zvládal docela s přehledem. Nemocný byl tak akorát. Pomáhala nám hodně ženina maminka, která už byla v důchodu a mohla tak pohlídat, když byl nemocný.
Co řeknou kolegyně, je svaté
Moje žena se nezměnila ani po nástupu do práce. Tentokrát se řídila tím, co jí řekly kolegyně. A nejhorší bylo, že se to už začalo dotýkat i mě. Minimálně dvakrát týdně přinesla domů nějakou jobovku, jak bychom se k sobě měli chovat, jak bychom k sobě měli být otevření. Povídat si o tom, co nás trápí. Prý jedna její kolegyně to takhle s manželem doma dělá. Každý večer si spolu sednou a povídají si, co bylo v práci, a musí jim to vydržet aspoň hodinu. To jim prý poradili v manželské poradně. A my bychom to tedy měli taky tak dělat. Ne že přijdu z práce, pohraji si s klukem, najíme se a pak večer sledujeme televizi.
Když jsem jí oponoval, že si přece spolu povídáme, ale že není nutné každý večer hodinu za každou cenu něco povídat. Vždyť žádné problémy nemáme, tak o co jí jde. Na to se urazila a že mi na ní nezáleží. Jsme spolu přeci takových let a musíme náš vztah dál rozvíjet, abychom si nezevšedněli a já to jenom bojkotuji. A že jí to je jasný, vůbec mi na ní nezáleží…
A tak pořád dokola. Já z ní mám někdy pocit, že se snad chce hádat a hledá příležitost. Ale mě to takhle nebaví, mám ji rád, bylo mi s ní vždycky fajn, ale poslední dobou bych se nejradši někde zašil, abych měl pokoj.
Tomáš
Názor odbornice: Vaše žena volá o pozornost
Vážený Tomáši Stěžujete si na svou ženu Janu, že se řídí radami z příruček i radami svého okolí víc, než by vám bylo milo. Podle vás by se měla spoléhat na svůj úsudek a rozum. Dříve tak zřejmě činila, což vám bylo sympatické. S narozením dítěte a posléze při budování partnerského vztahu jako by však ztratila půdu pod nohama. Věří více tomu, co si přečte, nebo co jí někdo řekne, než aby důvěřovala své hlavě.
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Mnozí šéfové v práci, učitelé ve školách i nejeden rodič v průběhu času zjišťují, jak zázračnou moc může mít pozitivní motivace. Budete-li Janu kritizovat, co a jak dělá špatně, velmi pravděpodobně vybudíte jen její negativní reakci vůči takovým soudům. Pokuste se vymyslet, zač byste Janu mohl ocenit, co stojí za slova chvály.
Podpořte ji, že věříte v její (nebo vaši společnou) schopnost vymyslet dobré řešení pro výchovu vašeho společného potomka i pro to, co dělat, aby prosperoval váš vztah. Ten skutečně potřebuje péči, těžko bude fungovat jen tak, nepůjdete-li aktivně naproti společným partnerským aktivitám.
Správně cítíte, že doporučení povídat si hodinu denně mohlo být ušito na míru jiného vztahu, který se možná již potýká s vážnějšími trhlinami. Brala bych však tento požadavek jako volání vaší ženy o pozornost, o spolupráci. Je dobře, že chce do vztahu investovat energii a čas. Nabídněte jí, že společně vymyslíte způsob, který by vyhovoval konkrétně vám dvěma. Už přemýšlení nad tím, co budete společně rádi podnikat, je prvním krokem k péči o vztah.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 4. května 2020. Anketa je uzavřena.
