Přes osobní náklonnost k bizarnímu „muzikálu totalitního věku“, jak Tomáš Vorel svůj Kouř z roku 1991 pojmenoval, a při vší úctě k divácké oblibě komedie Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntág, která vznikla jen o rok později, člověk by čekal v čele toptenu přece jen průkaznější snímky.
Kde jsou třeba tituly Želary nebo Musíme si pomáhat, které to svého času dotáhly až k oscarové nominaci? Kam se poděly kultovní generační průlomy s příslibem budoucích osobností jako Knoflíkáři či Samotáři? Proč se do nejlepší desítky nedostal žádný dokument a proč většinu tvoří díla z 90. let?
Na poslední otázku se dá částečná odpověď možná najít v programu loňského karlovarského festivalu.
Třicáté výročí sametové revoluce totiž připomněl výběrem sedmi filmů natočených v letech 1989–1992, mezi něž spadaly právě tituly Kouř a Dědictví aneb Kurvahošigutntág.
Lze si tudíž docela snadno představit, že se pro mladší ročníky mohly stát objevem, ještě znásobeným festivalovou náladou včetně legendárních tvůrců na pódiu, a že se pak nedávný zážitek promítl do sestavování anketní desítky.
Což je naprosto pochopitelné a legitimní stejně jako fakt, že každá volba je subjektivní, že jakákoli anketa má jen omezenou vypovídací hodnotu a že každý divák by svůj soukromý žebříček sestavil jinak. Pravdou ovšem zůstává, že k tomu potřebuje paměť.
Jak dopadlo hlasování padesátky filmových kritiků:
1. Kolja (1996, r. Jan Svěrák)
2. Kouř (1991, r. Tomáš Vorel)
3. Dědictví aneb Kurvahošigutntág (1992, r. Věra Chytilová)
4. Návrat idiota (1999, r. Saša Gedeon)
5. Obecná škola (1991, r. Jan Svěrák)
6. Pouta (2009, r. Radim Špaček)
7. Pelíšky (1999, r. Jan Hřebejk)
8. Lekce Faust (1993, r. Jan Švankmajer)
9. Protektor (2009, r. Marek Najbrt)
10. Je třeba zabít Sekala (1998, r. Vladimír Michálek)
